994. Marek Šebesťák

Dnešní Co bude dál? přináší příspěvky z našich dvou světově nejúspěšnějších stájí. Jedna se již podruhé dostala na olympijské hry, ve druhé získali pro ČR světový titul. Za první hovoří manažer, majitel a strůjce našeho návratu na olympijské hry Marek Šebesťák z Horse Academy Radimovice, za druhou první mistr světa v historii českého i československého jezdectví Petr Eim mladší z JK Voltiž Tlumačov.

Vždyť nám to tak jde

Byly asi tak tři hodiny ráno našeho času. Nebyli jsem ani ve vinárně, nebo na báječném večírku. Stáli jsme s Jaroslavem Hatlou na golfovém hřišti. Místo, Hong Kong, 12. srpna 2008. Probíhá olympijsky cross. Pro nás už skončil. Vzdali jsme.

"Je důležité se zúčastnit, ale ještě důležitější je vyhrávat", zní námi upravená slavná věta pana Coubertina. Stáli jsme v dešti a stále dokola kladli otázku: Co nám k tomu vyhrávání schází? Alespoň pro pro olympijskou útěchu jsme si odpověď našli. Myslime si, že kvalitní a pravidelná konkurence a zkušenosti.
Nyní jsme již doma. Ale i zde si stále ještě klademe otázku. Proč jezdci a koně, kteří v domácích soutěžích pravidelně vyhrávají, se v zahraničí neumisťují?

Poměrně prostou odpověď asi všichni tušíme. Obtížnost a úroveň českých soutěží neodpovídá světovému trendu. A to by se mělo změnit. Ovšem jak? A dostáváme se do obtížně řešitelné situace. 
Náš jezdecký sport potřebuje co nejširší základnu. Bez koní a jezdců prostě závody nebudou. Většina jezdců a koní však nemá odpovídající kvalitu a o systematickém treninku ani nemluvě.
Typické české závody, to je 90 procent nadšenců a 10 procent skoro profesionálů. Organizátoři a stavitelé jsou pod logickým tlakem. Buďto to postavíme na světové úrovni a příště nikdo nepřijede a nebo… 
Takže máme báječné závody, které většinou vyhrají reprezentanti. Občas se mezi ně dostane některý z amatérů.

Tento začarovaný kruh vede jezdce s ambicemi do příjemného stavu sebeuspokojení. Tedy pokud nejedou reprezentovat do zahraničí. Ale i tam máme odpověd na špatné výsledky. Nejsou peníze na špičkové koně. Takže rychle domů a vyhrát v Dolní Horní Lhotě.
Přesto se pokusím nabídnout řešení. Pokusme se vytvořit sérii závodů na špičkové úrovni. Jeden národní pokus již tady máme. Ve skokovém sportu vznikl Český skokový pohár. Odpovída ale jeho obtížnost světovému trendu? Kolik jezdců by se Poháru zúčastnilo, kdyby tomu tak bylo? Mělo by smysl dělat závody pro pět jezdců a koní?

Já vím, jsem pan Chytrý, ale věřte mi. Jediným mým snem je, aby se Česká republika dostala v jezdectví na vyšší úroveň. Pojďme to tedy zkusit.

Naše země je příliš malá na dostatečné množství kvalitních jezdců a koní. Pojďme se tedy obrátit na naše sousedy Rakousko, Polsko, Slovensko a Maďarsko. S Německem bych počkal až na druhé kolo.
Zorganizujme Středoevropský pohár. Ve skákání, drezuře i ve všestrannosti. Jsem přesvědčen, že i v okolních zemích se potýkají s podobným problémem. S pořádáním pravidelných závodů na světové úrovni. Nabídněme mediím jezdeckou událost středoevropské úrovně. Budeme moci oslovit nadnárodní firmy. Ale především naši jezdci a koně získají kvalitní měřítko. Alespoň v rámci střední Evropy.
Mohl bych se dotknout ještě dalšího problému. Tím je příprava jezdce a koně. Jaký zájem má trenér na dlouhé strategické přípravě? Jaký zájem má jezdec? Kde máte možnost zjistit, který trenér je dobrý? Není to tím, že neexistuje dlouhodobá vize našeho sportu? Je to jenom kvůli tomu, že neexistují autority? Já myslím, že jich tu pár je, ale kdo by jim však naslouchal. Vždyť nám to tak jde.

 Marek Šebesťák

< zpět