Rubrika - 2009 - Co bude dál
7/08 Antonie Pellarová
Musím se přiznat, že pokud by nebylo v minulém čísle avizováno mé vyjádření, odmítla bych již cokoliv psát, protože se domnívám, že pí. Neumannová vyjádřila většinu problémů, o kterých (někteří) přemýšlíme, naprosto přesně a vyčerpávajícím způsobem.
Článek MVDr. Norberta Záliše v Ročence 2007 ťal podle mne do živého a i vyjádření prezidenta ČJF ing. Pecháčka tamtéž, nenechá nikoho na pochybách, že současný stav jezdectví, zejména postavení a využívání koní trápí řadu lidí, kteří u této sportovní discipliny strávili celý život.
Komercionalizace je v současné době tvrdě zabydlená ve všech sportech a nemůžeme se proto divit, že postihla i nás. Avšak ve sportech, kde se jedná jen o výkonnost lidí, si o přístupu, intenzitě a způsobu tréninku, překonávání zdravotních komplikací, používání podpůrných prostředků (nechci mluvit přímo o dopingu) atd..., rozhodují ti kteří závodí sami, nebo se svými trenéry a je na jejich úvaze, kam až je ctižádostivost dovede. Bohužel kůň tvořící nedílnou součást sportující dvojice, je zcela bez této možnosti a je závislý na rozhodování toho snad „moudřejšího“.
Asi jsme se i my dopustili řady chyb, když v polistopadové euforii bylo zrušeno vše, co dříve fungovalo a např. získání jezdecké licence bylo jen otázkou platby a nikoliv umu. Jak těžko a proti odporu mnohých jsme se vrátili ke zkouškám základního výcviku! A pořád jsou tendence tyto záležitosti podceňovat – třeba stálé snahy o automatický přechod z licence pony na „velké“ koně jsou toho ukázkou. Nejde přece jen o přeskákání parkuru, nebo absolvování drezurní úlohy, věku uchazečů by měly odpovídat i teoretické znalosti v rozsahu, které se osmiletým adeptům ZZV pony ani předložit nemohou.
Zrušení výkonnostních tříd u koní také nebylo šťastným řešením, protože rovněž u koní by se měla podle mého názoru zavést „škola“, s postupným zvyšováním nároků. Ani u dětí nechceme, aby šly z první třídy rovnou na gymnazium. Výcvik koní je často překotný, hlavně s cílem „co nejdříve na závody“. Obtížnostní průběh KMK soutěží je návodem jak postupovat, abychom respektovali fyzický vývin a postup výcviku koně. Nikdy dřív jsme se nesetkali s tím, že pětiletý kůň je přihlášen do soutěže stupně „ST“. Samozřejmě, že dlouholetou šlechtitelskou prací jsou koně ranější, výkonnostně schopnější, ale prošlechtěnost sebou často nese také větší psychickou zranitelnost. Postupný výcvik a trpělivou práci nelze nahrazovat technickými pomůckami a fintami, které sice krátkodobě přinesou výsledek, ale ve svém důsledku se zcela jistě vymstí, bohužel především na zdraví a schopnostech koní. Stačí se podívat na závodech, co mají koně za užděni. Ve výcviku koní nemůže být nic převratného, co by nahradilo práci. Základy se v podstatě nemění a z výcviku koní se poučovaly i ostatní sporty, a to již velmi dávno. Co dává některým novodobým jezdcům, cvičitelům a majitelům právo posuzovat klasické metody výcviku jako zastaralé a pomalé? Chápu, že všichni chtějí prezentovat své umění, nebo peníze co nejrychleji, ale za jakou cenu. Každý takový řekne, že „má koně rád“. Ale to je zatraceně málo a navíc to často ani není pravda.
Na druhé straně často narážíme na to, že ti, kteří se opravdu chtějí ježdění zodpovědně věnovat, nemají možnost nalézt dobrého cvičitele a stáj, která by je vychovala. Na bohaté se ihned nabalí spousta rádců, kteří se o ně vzájemně přetahují a chudí, leč talentovaní zajímají pouze ty opravdu zodpovědné, s citem pro výcvik jejich i koní. Mnozí, zvláště z té první skupiny tak putují od stáje ke stáji, procházejí různým přístupem k tréninku jak vlastním, tak i jejich koní a často i znechuceně skončí. Střídání různých expertů ve výcviku není šťastným řešením ani pro jezdce, ani pro koně a podepíše se na obou.
U koní bylo vždy zvykem, že kromě ježdění musel jezdec ovládat i vše ostatní – práci ve stáji, ošetřování, sedlání atd.. I tím se vytvářel partnerský vztah. Takže chodit na jízdárnu proto, abychom obstáli ve společnosti je přesně to, co nazýváme snobismem. V tom případě je opravdu lepší se věnovat golfu, protože tam můžeme ničit jen hole nebo trávník, ale nikoliv živého tvora.
Asi mé úvahy nebudou mnohým po chuti a jistě budou mít v protiargumentech svou pravdu. Ale pohybuji se okolo koní téměř 50 let (bohužel) a vím, že to co jsem se snažila vyjádřit, je názorem i mnoha dalších, nejen mých přátel.
