6/08 - Václav Vydra

Je to něco málo přes třicet let, kdy jsem se začal pokoušet jezdit na koni. V tu dobu už spousta vynikajících jezdců - a koní - skákala svůj World Cup. A já byl šťastný, když jsem se dokázal vrátit z vyjížďky na hřbetě koně. Celkem mě nikdy nezajímalo, kde se kdy jedou nějaké závody, neměl jsem ctižádost se jich zúčastnit a být nejlepší. Než se dívat třeba na Velkou pardubickou, raději jsem si sám sedl na koně a jel se projet. Bylo a je mi dobře s koňmi a mou ctižádostí bylo na nich jezdit a přitom jim nevadit. Chtěl jsem prožívat. Ne se dívat. A nebavilo mě se učit. Přicházel jsem si na většinu věcí sám. Jsem víceméně samouk. Ale nechtěl jsem taky žádnou odpovědnost ani povinnost a proto jsem si koně vždycky někde půjčil a o vlastním jsem ani neuvažoval. Bál jsem se vztahu. Byl jsem konzument - zákazník veřejných jízdáren.

A před deseti lety se mi to stalo. Okolnosti mě donutily (osud?, náhoda?, vývoj?) a já jsem si koupil svého prvního koně. To, že "prvního", že ne jediného, jsem tenkrát ještě opravdu netušil. A že jich bude ještě víc, tak to už vůbec ne.

Nechci unavovat ctěného čtenáře celou genezí toho, jak jsem přišel ke svým, v současné době, čtyřem koním a jak se vyvíjel můj vztah a přístup k nim, jak jsem dospěl k ježdění na ohlávce a posléze bez ohlávky, jak jsem se, zpočátku výrazně neúspěšně, pokoušel skákat parkury -Z- a posléze tyto překonával na nenaužděném koni, jak jsem kdysi šrouboval ozuby na podkovy a teď jezdím na bosých koních a studuji v Německu celostní ošetřování kopyt u MVDr. Strasserové a s mými bosými, nenaužděnnými koňmi žijícími ve stádě ve volném ustájení a na pastvinách, se účastníme nejtěžších kontinentálních parforsních honů.

To si nakonec ctěný čtenář může přečíst v knížce, kterou mě svou aktivitou donutil před dvěma lety napsat fotograf Dalibor Gregor, která před rokem vyšla a jmenuje se Můj rok s koňmi a kde se snažím popsat některé mé dosavadní zkušenosti s koňmi i s lidmi.

V současné době, vzhledem k nedostatku času, ale nakonec i proto,že mě to baví, jezdím se všemi svými koňmi najednou pouze s vodítky okolo krku a většinou bez sedel. Teď by si mohl ctěný čtenář slovy jednoho z mých hereckých kolegů říct : …a to si stěžuješ,nebo se chlubíš ? Tak ani to, ani ono. Jen jsem chtěl několika větami naznačit směr,jakým se vyvíjel můj "život s koňmi".

 Moc o tomhle tématu přemýšlím. Myslím, že bychom se v našem soužití s koňmi měli přestat držet zvyků, předpisů a postupů účelově vzniklých v dobách, kdy koně sloužili lidem jako dopravní prostředek či zbraň, kdy bez nich nezorali pole, nesklidili úrodu, nezaútočili na nepřítele, kdy bylo zapotřebí za každou cenu koně zprovoznit, kdy musel kdokoli sednout na kteréhokoli koně a jet, kdy kůň byl víceméně spotřební věc a často i potrava.

V současné době koně jsou - nebo by alespoň měli být - v drtivé většině našimi společníky, naší zábavou,relaxací, našimi přáteli s kterými máme společný cíl. Pobavit se, zasportovat si, něco pěkného spolu prožít. Měli bychom vycházet z toho, že prioritou v jezdeckém sportu by měla být kvalita komunikace a spokojenost obou zúčastněných. Koně i jezdce.

Třeba by stálo za to v tom smyslu přepracovat pravidla jezdeckých sportů. Ta se zabývají výčtem různých "povolených" donucovacích pomůcek, místo toho, aby se preferovala ochota koně spolupracovat, vztah mezi ním a jezdcem, schopnost jezdce koni nepřekážet. Nikoho netrápí zoufalé oči koně s hubou od ucha k uchu, kdy jezdec používá otěže jako držák a do boků mu zaráží celou paletu "povolených" šporen. Už i děti se mnohdy učí jezdit silově, bez jakéhokoli vztahu ke zvířeti pod sebou.

Nepřisuzujme koním lidské vlastnosti a potřeby.  Ale taky nepopírejme, že velice citlivě vnímají naše pocity, nálady, náš vztah k nim, naši vůli, charisma a snahu jim porozumět. Říkáme o sobě, že jsme myslící, inteligentní bytosti. Tak to použijme. Nesnažme se koně donutit. Snažme se mu porozumět a přesvědčit ho. Kromě naší mysli na to, koneckonců,už existuje i dost návodů. Nevymlouvejme se, že : …"s mým koněm to nejde…".

Je načase si uvědomit, že proto, abychom mohli s koňmi sportovat a bavit se,není třeba překračovat jejich fyziologické možnosti. Nemusí se přeci za každou cenu skákat tak vysoko na tak mladých koních. Nemusí se dopovat chemií či podkovami. Nemusejí se klást stále vyšší cíle koním - měly by se klást jezdcům. Nebo líp - jezdci by si je měli klást sami. Ve smyslu souznění a ne dominování. Ve smyslu ochoty a ne drilu. Nevyrábět "odpad", ale vychovávat zdravé, spokojené a vyrovnané koně. Možná bude koní míň (i když to si nemyslím), ale šťastnějších.

Budoucnost koní není v milionech, které vydělává tzv. průmysl koňského sportu a chválí se za to, že díky němu koně přežili až doposud, ale v lidech, kteří nelitují dát poslední peníze za to, aby zachránili zdraví či život koni, kterého mají rádi.

Všichni vědí, že koni je nejlépe venku a ve stádě. Přesto pořád slyším, že musí být ve stáji za mřížemi a na samotce. Všichni vědí, že je nejlepší, když se kůň nemusí kovat. Přesto pořád slyším, jak je kování koní nutné. Všichni určitě alespoň tuší, že železo v koňské hubě je anachronismus asi jako býčí zápasy, že koně lze řídit úplně jinak, a přesto na tom všichni lpějí.

Mluvíme o ochraně zvířat, vadí nám kupírovaný ocas psa a přitom se podepisujeme pod zcela promyšleným útlakem a mnohdy mrzačením koní.  A přitom, skoro bez výjimky, od všech kdo mají co dělat s koňmi, slyšíme, jak je mají rádi.

Kde je důvod? Jsou to peníze? Tradice? Neschopnost přiznat chybu? Nedostatek kvalitních informací? Vzdělání? Nebo jen pýcha, ješitnost, pohodlnost, neúcta, netrpělivost, lenost? Nedostatek empatie?

Věřím, že ještě za spoustu let bude spousta vynikajících koní a jezdců jezdit svůj World Cup, že se lidé budou chodit dívat na koně a jezdce a jejich souznění v show arenas, ale věřím, že partnerství lidí a koní se změní v tom smyslu, že bude pro koně příjemnější. Že nezvítězí trh a lidská ctižádost, ale cit a vztah. Že kvůli tomu, že "sportují" nebudou muset strávit svůj život v "Alcatrazu", že nebudou muset být ve dvou letech, jako rumunské gymnastky, nadopováni energií, vyhnáni z boxů na dostihové dráhy s nevyvinutými kopyty, sevřenými podkovami, že neuvidíme pětileté koně skákat parkury stupně -S-, že nebudou v 15ti letech posíláni do důchodu… Že budeme schopni zajistit jim plnohodnotný koňský život ve stádě, na odpovídajícím povrchu, umožňujícím jim chodit a sportovat bez podkov na zdravých kopytech. Prostě, že se o ně budou lidé starat s láskou (nikoliv opičí) a  budou schopni a ochotni poskytnout koním to, co opravdu potřebují. Ne to, co potřebují sami, a už vůbec ne co potřebuje průmysl s koňmi spojený.

A věřím, že za spoustu let se vrátí z vyjížďky chlapec, nebo dívka, šťastní, že zůstali na hřbetě koně, odvedou jej do výběhu za ostatními koňmi, sundají mu ohlávku a to všechno, čím se dnes já trápím, jim bude připadat směšné a nepochopitelné.

< zpět