Requiem za Trojský ostrov

Omlouvám se hned v úvodu všem, především mladším čtenářům, a dopředu je upozorňuji, že v určitých chvílích mám sklony k sentimentalitě. Ta, kterou cítím k Trojskému ostrovu, jako k ostrovu koní a jezdeckého sportu, za poslední desetiletí již hodně vyprchala. Jeho druhá likvidace v tak krátkém rozmezí, ale oživila mnohé vzpomínky, které, jak se zdá, již skutečně definitivně odplouvají do zapomnění.

Velká voda na Trojáku byla vždy. Z hlediska posledních dvou drtivých povodní, to ale byly jen takové větší louže, které na pár dní zkomplikovaly život. Trojský ostrov tak mohl být jezdeckým centrem téměř celé 20. století.

Jeho úloha byla důležitá již v době vzniku. Jedny z nejstarších filmových záběrů ze sokolského střetnutí při oslavách 15 let samostatného Československa v roce 1933 ukazují kolbiště tak, jak jej znají pamětníci. Zatím ještě s provizorní tribunou, která však již není nepodobná té současné. Mezi hosty pražská smetánka v čele se společenským guru té doby Vlastou Burianem. Výkony jezdců byly úsměvné a pohled současníka na vážnost a váženost sokolské tradice jen dokládá, že každý sentiment má omezenou životnost.

Jezdecká důležitost ale Trojský ostrov teprve čekala. Hipologická likvidace po únoru 1948 byla nemilosrdná. Postihla všechny. Armádní jezdectvo, akademickou strukturu jezdeckého školství, rozběhnuté sportovní kariéry předválečných generací, Sokolskou obec, Selskou jízdu, zavedené hřebčíny. Nejvíce pochopitelně utrpěli koně. Za spokojeného pomlaskávání národa jim byly stáje vyměněny za řeznické háky. Stavy koní v Československu roku 1948 se blížily k 800 000 kusů. V roce 1958 to bylo již o 300 000 méně a v době sametové revoluce živořilo v Československé socialistické republice okolo 17 000 koní.

Pohled sportovce těch dob. Padesát startů za sezónu byla obdivovaná rarita, Velké ceny byly spočítatelné na prstech jedné ruky, výjezd do západoněmeckého Weidenu se připravoval s vypětím sil tak 6-7 měsíců a byl vrcholem jezdecké kariéry několika vyvolených. Ostatní se snažili, za láhev rumu, získat v zemědělských zásobovacích podnicích pytel ovsa nad rámec celospolečensky nastaveného přídělu na koňskou dobytčí jednotku.

Překvapivě Trojský ostrov toto všechno přežil. Dále patřil jezdcům a koním (stejně jako vše v té době všem) a byl jednou z mála spojnicí s předválečnou hipologickou kulturou. Včetně mjr. Josefa Dobeše uprostřed škvárového cvičiště za kolbištěm. Na centrální stadion československého socialistického jezdectví si překvapivě nedělal nárok žádný z tehdy populárnějších (a to byla většina všech ostatních) sportů. Naopak v předolympijské euforii moskevské olympiády se zde v roce 1980 konalo i první pražské CSIO.

Západoevropští účastníci užasli nad téměř stoletým kouzlem místa a zdecimovaní koňaři té doby mohli být na chvilku tváří tvář své odborné zaostalosti, hrdí. Vzrostlé stromy na ostrově koní a jezdců asociovaly srovnání s tradičními evropskými kolbišti v Římě či Madridu. Jezdci té doby se oddávali snění, co by mohlo být, kdyby komouši nebyli. O to více, když olympijské opojení opadlo a účast na jediné poválečné olympiádě, kde mělo československé jezdectví šanci (bojkot západoevropských zemí, kvůli sovětské okupaci Afganistánu), nesmyslně zařízl jeden z tehdy vládnoucích lotrů, šéf československého sportu Antonín Himl.

A pak přišla demokracie. Ne všechno se na Trojáku vyvíjelo tak, jak si mnozí představovali. Zažili jsme ale i krásné okamžiky pořadatelské hrdosti při slavném období novodobých českých CSIO. Je pochopitelné a pro paměť typické, že tyto momenty výrazně převyšují vzpomínky na jejich neslavný konec.

Pak přišlo dělení ostrova, dostavba haly, nové naděje a současně i naplnění všech ekonomických souvislostí současné doby. Ostrov již nepatřil všem. Možná to někomu vadilo, ale přišla povodeň v roce 2002 a věřím, že v té době byla většina ráda. Už to nebyla "naše" starost. Sentimentalita odcházející generace byla v té době ale ještě hodně cítit a provoněla dobu rekonstrukce dobrovolnou finanční sbírkou.

Nové poměry na Trojáku se staly skutečností a zvykli jsme si na ně. Zažili jsme tady českou premiéru skokového šampionátu Evropy. Pamětníků, pro které to již nebylo zcela ono, ubylo. Nostalgie odplula spolu se staletými stromy. Osobně jsem ale k Trojskému ostrovu stále cítil jisté pouto. Možná i proto jsem zpozorněl nad šeptanou zprávou, že se plánuje prodej obou jezdeckých částí ostrova novému movitému zájemci. Podle rozšiřované fámy měl chtít rozdělené území opět spojit. V koutku duše jsem doufal, že by takový projekt nemusel být veden pouze snahou o vybudování veřejnosti uzavřeného centra.

Všechny tyto plány a úvahy vzaly za své v neděli 3. června 2013. Po jedenácti letech je Trojský ostrov opět zpustošen. Zprávy z hlavního města lakonicky sdělují spokojenost nad průběhem povodně. Jezdci, zvláště ti starší, to vidí jinak. Obávám se, a první informace tomu nasvědčují, že současní správci jezdeckého území, již své síly vyčerpali před 11 lety. Nadšení soukromých investorů se nedá předpokládat. Míra rizika je příliš velká. Očekávat pomoc magistrátu hl. města je také již zcela iluzorní. Pověst záplavového území je definitivně potvrzena. Je čas k založení nové tradice. Bez ohledu na to, zda se koně na Troják vrátí, Trojský ostrove díky a sbohem. Bylo nám tady téměř sto let dobře (tedy většinou).            ing. Cyril Neumann

< zpět