Technická obtížnost či úroveň

Vývoj směrem ke komplikovanějším technických parametrům parkurů byl zahájen na počátku 80. let. Někdy v těch letech si generace stavitelů uvědomila, že obtížnost parkurů nelze donekonečna zvyšovat pouze rozměry překážek. V té době však Evropu ještě rozdělovala železná opona a tak se není co divit, že tento trend, jako řada dalších, nebyl na naší domácí scéně zachycen. Přes veškerý pokrok v jezdeckém sportu se domnívám, že logika pojmů technické obtížnosti a technické úrovně zůstává řadě našich stavitelů utajena dodnes.
Na stránkách Jezdce jsem mnohokrát rozebíral absenci výukových systémů v současném soutěžním jezdectví. V konfrontaci se zvyšující popularitou jezdeckých soutěží a se strmým nárůstem soutěžících, jsem byl donucen pochopit a přiznat: - Ve většinovém trendu současného jezdectví již není místo na klasickou výuku jezdeckého řemesla tak, jak ho po staletí demonstrovaly vojenské akademie. Soutěžní jezdectví již plně ovládlo jezdeckou scénu a stalo se trendem. Akademické jezdectví jistě nezanikne, ale bude stále vzácnější relikvií hipologických podivínů. Díky marketinkové kvalitě některých z nich pak můžeme jen doufat, že se při životě podaří nejenom udržet, ale možná některé prastaré jezdecké pravdy i rozvinout.
Ale i soutěžní jezdectví nějaký výukový systém k udržitelnému rozvoji nezbytně potřebuje. Nevím zda se jedná o promyšlený systémový krok, ale v jezdecky rozvinutých zemích se jedním ze základních výukových systémů stala právě technická kvalita kurzů, kterou již v této chvíli nazývejme raději technickou úrovní.
U současné jezdecké generace již není čas a ochota trávit jezdecké mládí letitou prací na jízdárně. Cílem, co možná nejrychlejším, je vstup na soutěžní kolbiště. A tak se výuka dohání při soutěži. Technická úroveň parkurů je k tomu jedinou příležitostí. Položme si proto otázku. K čemu vlastně slouží technická obtížnost či úroveň kurzů a jaký je potřeba vidět mezi těmito pojmy rozdíl?
Česká současnost bohužel ukazuje, že řada stavitelů odpověď na tyto otázky nezná. Nebo si je dosud ani nepoložila a rozdíl si neuvědomuje. Pod dojmem světových Velkých cen, si mylně vykládá technickou úroveň jako prostředek ke zvýšení obtížnosti.
Každý účastník jezdeckého života ale potvrdí, že v soutěžích nižší obtížnosti je technická úroveň hlavním vodítkem jezdeckých začátečníků. K tomu jsou určeny soutěže do 120 cm. V těchto soutěžích startují v drtivé většině buď jezdci začínající, či začínající koně a nebo jezdci rekreační v zásadě bez vyšších sportovních ambicí.
To, jako by mnozí naši stavitelé nechtěli pochopit. A tak jsou i v těchto úrovních jezdcům a koním do cesty stavěny řady, které soutěž výrazně komplikují, často až na hranici korektnosti. Je tak zaměňována technická obtížnost, která dokáže dodat těžší soutěži zkušených jezdců a koní zajímavý moment, s technickou úrovní. Jejím cílem je naopak systémové školení jezdců a koní ke správnému pohybu na parkuru. Technická úroveň by tak měla jezdce a koně přivést k pravidelnému cvalu, správnému přiblížení ke skoku, zařídit postupné a korektní seznámení s profily a upevnit v koních soutěžní důvěru.
Neobstojí argument, že ze stovek soutěžících je třeba vybrat nejlepší. Na určení pořadí v těchto soutěžích již pořadatelé houfně využívají jiné systémy, než trestné body. Tyto kurzy mají generovat armádu soutěžně zkušených koní a soutěžně šikovných jezdců. Jejich výkonnostní kvality pak prověří soutěže vyšší.
Cílem stavitelů Velkých cen je 10 až 15% bezchybných výkonů. Cílem stavitelů soutěží -Z- až -L- je umožnění korektní absolvování kurzu a příprava jezdců či koní na jejich výkonnostní budoucnost.
Ing. Cyril Neumann (Jezdec č. 11/2012)

< zpět