Jízdní policie dráždí

V pondělí 6. února 2012 byl v Mladé frontě Dnes uveřejněn příspěvek Kateřiny Kolářové o tom, že městská jízdní policie je příliš drahým přepychem, který nesplňuje požadavky na současnou ochranu společnosti a nepřináší městu kýžené efekty. Ve podobném duchu pak vyzněla i reportáž České televize, která se vysílala ve čtvrtek 9. února a kde se hovořilo vedle pražské jízdní policie i o polici v Pardubicích.
Ale vraťme se ke článku Kateřiny Kolářové. V prvé řadě autorka smíchala dohromady složku státní a pražské městské jízdní policie. Bulvárním způsobem byly vyčísleny náklady a vynesen odsudek.
Ponechme stranou faktickou část problému. Nepochybuji o tom, že stejně jako ve všech oblastech státní zprávy, tak i u této složky dochází k plýtvání společnými prostředky. Jakou velkou efektivitu  jízdní policie přináší, či by mohla městu přinést, nejsem schopen odborně posoudit. Mohu tak učinit pouze jako mírně subjektivně zaujatý občan a zde nevidím žádný zásadní rozdíl od efektivity ostatních složek státní policie či jejich městských sourozenců.
Ve snaze autorky příspěvku mě však popudila jiná věc. Je jím dnes velmi často zřetelné povrchní zpracování informací, které jsou tak snadno mediálně zneužitelné. V konečném efektu je lhostejné zda se tak děje záměrně, anebo je to výsledkem lajdácké práce autora. To vše dnes na konzumenta zpráv masivně vyvěrá z novin, časopisů, rozhlasu i televize.
Ponechme ale stranou úroveň zpravodajství i efektivitu jízdní policie. Pojďme se zamyslet nad tím, zda má jízdní složka policie v našem současném industrializovaném světě oprávnění existence.
Zařazení koní do policejní služby jsem před dvaceti lety vnímal především jako návrat do dob, kdy lidé využívali koně ke svému praktickému životu. V té době jsem si ani nemyslel, že bude využívána hlavně jejich represivní úloha. Fotbaloví fanoušci se sice již chovali zběsile jako dnes, ale o vzniku neofašistických a ultra levicových či pravicových bojůvek jsme neměli vůbec tušení.
Těšil jsem se, že jízdní policie pomůže koním a tím posléze i koňařům, obnovit ztracenou společenskou prestiž. Prestiž, která neodplynula pouze kvůli industrializaci druhé poloviny dvacátého století. Její ztrátu zavinila především bezbřehá vlna bezpráví, která se přes naši zemi převalila po roce 1948. Koně byli nesmyslně vybíjeni, vojenští odborníci pronásledováni, hipologické vzdělávací instituce rozvráceny. Koně i hipologové byli odstaveni na okraj společnosti. Těšil jsem se, že se koně díky policejní službě opět vrátí do našeho života, zaujmou v každodenní společenské rutině své místo a získají institucionální oporu.
Obyčejná policejní práce jistě není jednoduchá. Bohužel je většina z nás každodenně konfrontována spíše s jejím selháním, než s úspěchy. Každý, kdo se zabývá koňmi ale ví, jak obtížné je získat odbornost. Je tak nezbytné ocenit, že v průběhu dvaceti let dokázaly policejní složky, ať na státní či městské úrovni, vytvořit systémový základ navazující na poválečné trosky jízdních policejních sborů.
Tento systém budovaný po staletí na kavaleristických zkušenostech je v jiných státech dnes především zárukou kontinuity vývoje. Pro mnohé naše evropské sousedy je stálým dokladem historických souvislostí a tradic. Máme ještě v čerstvé paměti návštěvu francouzských odborníků z Cadre Noir. Jejich významnou domácí prestiž potvrdil francouzský velvyslanec v ČR, který na jejich počest uspořádal slavnostní večeři.
Je určitě chybou, že na tyto tradice se současným jízdním policejním sborům nepodařilo navázat. Jistě i proto, že se především k prvorepublikové tradici současná jízdní policie nijak výrazně nehlásí. Zatím jsem nezaznamenal žádnou ambici k vytvoření jezdecké policejní akademie, která by odbornost a využitelnost jezdeckých sborů posunula kvalitativně na vyšší úroveň. V každém případě se však podařilo obnovit strukturu. Na základech této práce lze stavět.
Jan Werich v jedné ze svých kouzelných pohádek říká, že je vědecky dokázáno, že les dorůstá přibližně o sto let déle, než trvá jeho kácení. Že státní moc kácet dokáže, bohužel dobře víme. Přál bych si, aby již konečně, po běsnění komunistických dřevorubců a loupeživém řádění současných správců, dokázal stát ve svých sotva vzrostlých lesních školkách, rozeznat cenné stromky od plevele a náletu. Proč si však nejsem jist?  Cyril Neumann (Jezdec č. 3/2012)

< zpět