Lze slušnost nařídit?

Jezdecká sezóna 2013 se nijak nevymyká sezónám minulým a křivka počtu účastníků jezdeckých soutěží i nadále stoupá. Napříč disciplínami padají rekordy v počtech startů, soutěžní dny momentálně využívají časových výhod letního slunovratu. Problémy, které narůstající počty soutěžních jezdců přináší, ovšem většinou zanikají v opojení z kvantitativních (rozuměj ekonomických) přínosů. Postižení pak nanejvýš svoji rozhořčenost verbálně vyventilují mezi stejně postiženou částí veřejnosti, aniž by se kdokoli zabýval analýzou či řešením. Vše je nakonec skryto za daní popularity a kvantifikační trendy jsou vydávány jako potvrzení správnosti cesty.

Čeští stavitelé jezdeckých středisek rychle převzali i na západě relativně mladé technologie výstavby jezdeckých povrchů. Organizátoři kvalitních povrchů získali díky své zásadní investici značnou výhodu. Povrch soutěžní atraktivitu místa významně zvyšuje. Nikdo by neměl zpochybňovat, že investor by měl být za svůj vklad odměněn. Pořadatelství soutěž se tak nenápadně přesunulo mezi standardní podnikatelské záměry.

Na jedné straně tak figurují náklady a na druhé výnosy. Pomineme-li výnosy, které zajistí sponzorské krytí, které je závislé na šikovnosti organizátora a marketinkové atraktivitě soutěže a místa, je výše ekonomického přínosu dána množstvím startujících. Lépe řečeno výší vybraného startovného. O tento výnos se opírá většina soutěží rekreačního typu a soutěží pro jezdecký i koňský dorost.

Na druhé straně máme ovšem náklady. ČJF dohlíží, aby byla naplněna litera pravidel širokého spektra soutěží. K tomu školí armádu odborníků, kterými jsou rozhodčí, specializovaní rozhodčí, stavitelé parkurů, komisaři opracoviště apod. Ti jsou k pořadatelství předepsáni a podle pravidel i honorováni. Vedle nich pak musí pořadatel zajistit další odborníky, jako jsou veterinář, zdravotník, podkovář apod. Musí zajistit úpravu a údržbu povrchu, kvalitní překážkový materiál a celé spektrum dalšího personálu. Zajistit ovšem musí i parkovací plochy pro kamióny a přepravníky koní a jejich následný úklid. Záměrně nehovořím o stavbě soutěžních boxů a dalších službách, které jsou placeny soutěžícími, i když zkušenosti říkají, že i zde pořadatelé občas tratí (neomluvené absence objednatelů služby).

Díky tomuto nákladovému kaleidoskopu postupně selhala většina snah, která určovala dotační souvislosti na základě obtížnosti soutěže či výše vybraného startovného. Pořadatelé se proti snaze určit minimální limity dotací bouřili právě s odvoláním na nákladovou náročnost soutěží a nejistotu naplnění startovních polí. Již méně pochopitelné je, že z pravidel zmizela i povinnost dělení soutěží na oddělení v případě, že počty startující přesáhnou jisté limity. Ze standardních minulých zvyklostí již zmizela i minimální skupina dvojic, která by měla být pořadatelem odměněna floty.

A tak v podstatě nikdo nedefinuje, jakou službu by měl zákazník (jezdec) za své peníze (startovné) získat. Vše je shrnuto v konstatování: Když se ti něco nelíbí - nejezdi!

Nedostatek přihlášek není důvodem

Abych se zastal hudralů myslím, že jako první z diskutovaných stížností zmizela námitka týkající se finančních dotací. Nikdo z rekreačních jezdců nejezdí na závody vyhrávat peníze a se stále se zvyšujícími náklady se jezdci smířili. Většina si uvědomuje pořadatelská rizika. Vedle mimořádně úspěšných soutěžních dní (myšleno z hlediska naplněnosti pořadatelské pokladny startovným), mohou být i dny méně úspěšné. Pak by ale měla pravidla pamatovat na případy zrušených soutěžních dní "pro nedostatek přihlášek". Jezdec - zákazník by neměl být postižen z důvodu malé tržby či prodělku organizátora. To, že se někdy přihlásí jezdců mnoho a jindy méně, by mělo být podnikatelským benefitem či rizikem organizátora.

Proč se nedělí soutěže?

Z výše uvedeného je i pochopitelné, že pravidla výši či absenci dotací neřeší. Povinné jsou pouze floty. Proč ovšem zmizela podmínka dělení soutěží lze pochopit již jen stěží. Drtivá většina pořadatelů stejně po cca 50 startujících upravuje povrch. Využít této skuliny pro dekoraci oddělení, by tak bylo časově nenáročné. Těch několik flotů navíc by ekonomiku soutěže ovlivnilo zcela zanedbatelně. Naopak míra spokojenosti účastníků by byla významně navýšena. Členění soutěžního dne by pak soutěžícím poskytlo i výrazně lepší možnost časové orientace.

Ale dostáváme se k daleko zásadnějšímu problému. Soutěžící přijíždí na závody s jistými záměry. Jakkoliv v soutěžním žargonu je prvním cílem "zvítězit", všichni víme, že to tak ve skutečnosti není. Na závody jezdí sbírat zkušenosti jak jezdci, tak koně. Zahajovací soutěžní sezóny jsou nezbytnou součástí sportovního života.

Bohužel pořadatelé jdou ve snaze vtěsnat do soutěžního dne stále více koní (a vybraného startovného) daleko za rámec slušného podnikání. Drtivá většina (či spíše všechny) nižší soutěže jsou na čas. Zákazník (jezdec) tak za své peníze získá cca 60-70 sekund soutěže a tím i pouze jen několik sekund zkušeností.

Tak jsme byli hloupí

Vedlejším produktem v honbě za vteřinami přeplněných soutěžních dní je i jedna příjemná samozřejmost. Ve snaze zkrátit soutěžní pobyt koně na kolbišti se stalo postupně zcela samozřejmým, že kůň již není na kolbišti sám. Při soutěži se po kolbišti pohybuje jeden a často i dva koně. Vedle toho, že to vede k urychlení soutěže, přispěl tento moment i k uklidnění nováčků jak v sedle, tak pod sedlem. Dnes již nikomu nevadí, že si koně mohou před závodem soutěžní prostředí, včetně překážek, prohlédnout. Je až úsměvné, že ještě před několika lety by to bylo pokládáno za hrubé porušení pravidel. Tak jsme byli hloupí. Do nedávna se snažili někteří ze zkostnatělých pořadatelů vrátit o desetiletí zpět a přítomnost dalších koní na kolbišti znemožnit. Marně. Byli usvědčeni z neodbornosti.

I tato epizodní zkušenost ovšem ukazuje, že spokojenost soutěžících závisí nejenom na staviteli parkuru (viz komentář Jezdce v minulém čísle), rozhodčích a pravidlech. Důležitou příčinou spokojenosti či nespokojenosti jezdců - zákazníků je především organizátor. Jakkoliv je podnikatelem, neměl by zapomínat, že je i hostitelem. Slušný pořadatel nepotřebuje pro svoji pohostinnost žádná pravidla. Dokud se přístup tvůrců pravidel nezačne tvorbou mantinelů slušnosti zabývat, nezbývá soutěžícím než akceptovat organizátory na ty "Zaplať a vypadni" a na ty "Jsme rádi, že jste tady byli". Otázkou ovšem je, zda lze slušnost nějakými pravidly nařídit.     ing. Cyril Neumann, Jezdec č. 13

< zpět