Konec fanoušků v Čechách

V Hořovicích se slavilo. Hlavního aktéra naší dánské radosti již ale nikdo pohladit nemohl. Stal se žádaným zbožím.

Ekonomický pragmatismus je součástí naší každodennosti. Stále častěji se ale stává, že v potřebě zajistit vše nezbytné k jakékoliv činnosti způsobuje, že nezbývá čas a síla na činnost samotnou. Tato definice naší životní současnosti platí plně i v jezdeckém sportu a byla znovu potvrzena po letošním skokovém ME.

V dobách mého sportovního dozrávání byla situace zcela beznadějná. Státní komunistická ideologie si uzurpovala právo vědět, co nás bude bavit, kam pojedeme na dovolenou, jaký sport je ten správný a vůbec rozhodnout, jak budeme žít a jak bude žít těch pár koní, které nám přidělila. Bohužel se představy tohoto zvráceného modelu vlády lidu jen výjimečně shodovaly s potřebami lidí. Stejně tak i jezdců a koní. Vyskytl-li se náhodou někdo, kdo přes všechny tyto překážky dokázal v jezdeckém sportu vyniknout, doufali jsme, že právě on postrčí státní moc k tomu, aby alespoň přibližně chtěla to, co bychom chtěli i my. Motivy fanoušků – koňařů té doby tak měly i jiný rozměr než dnes. Shodně se dneškem jsme ale ve skrytu duše toužili okolnímu světu (a když to jinak nešlo tak alespoň tomu socialisticky spřátelenému) dokázat, že nejsme úplní outsideři.

Doba se naštěstí změnila. Zdálo se, že po zbourání palisád oddělující nás od vyspělého světa, čekají fanoušky jezdectví lepší časy. Druhé desetiletí naší občanské svobody ale ukazuje, že se tak nestalo a pravděpodobně již nestane. Skoro bych řekl, že ekonomický pragmatismus jezdecké fanoušky zcela vyhubí.

Komerční eskalace západoevropské civilizace postavila jezdectví do zvláštního světla. Jezdectví se zařadilo mezi sporty, které lze koupit. Nejlepší tretry účast na OH nezajistí. Nejlepší kůň již ale možná ano.

Ekonomika ovlivňovala jezdectví vždy. Tím, že do hry vstoupili ekonomičtí giganti ropných polí, elektronická smečka asijských tygrů, či finanční oligarchie postsovětských loupežníků, jsou ale možnosti všech dalších k smíchu. Tlaku těchto skupin nemůže nikdo odolat.

V dobách mého fanouškovského mládí byl vlajkovou lodí skokových jezdců Jiří Pecháček. Proti ideologii ale neměl šanci. V posledním desetiletí jsme doufali, že pokud pro nás někdo dosáhne významného jezdeckého úspěchu, tak to bude Aleš Opatrný. Ukazuje se ale, že ani on nemá sebemenší šanci. Koně, které předvede tak jako v Herningu, bude vždy někdo potřebovat.

Fanoušci jezdectví zapomeňte tedy na svůj sen. Pro jezdce ze zemí jako je naše, nejsou kontinentální či světové šampionáty ničím jiným než nechtěně chtěnými aukčními síněmi.         Jezdec č. 17 ing.Cyril Neumann

< zpět