Miliony nebudou

Možná se to nezdá, ale myslím že v titulku je obsažena nejlepší zpráva pro Kladrubský hřebčín za posledních deset let.

Přestože je v současnosti hřebčín v Kladrubech nad Labem na okraji zájmu jezdecké veřejnosti, pravděpodobně nikomu "od koní" neunikl zásah policejních komand v Kladrubech i Slatiňanech. Národní hřebčín tak neslavně sliboval, že na několik dní vyplní hlavní rubriky celostátního zpravodajství.

Před prvotní mediální ostudou ale vyšetřované zachránily povodně. Voda opadává a informace o kauze se jistě vrátí. Pravděpodobně ovšem již pouze zmínkou o něčem, co se stalo dávno. Vyšetřování probíhá a jistě bude trvat měsíce. Týká se především VIP postav stavebních firem a potom i jedné tragikomické postavy z čela Národního hřebčína. Celostátní zpravodajství po povodních ale budou mít již senzace nové.

Současný ředitel Jiří Jedlička byl pouze vyslýchán, neocitl se v cele předběžného zadržení. Dál stojí v čele hřebčína. Informace nesděluje. Na hřebčín bylo Státním zastupitelstvím uvaleno informační embargo. Ředitel má tak zcela jiné starosti než doposud. Předpokládám, že zatím většinou cestoval mezi ministerstvy, stavebními firmami a projektovými kancelářemi. Tedy uskupeními, ve kterých se při vidině evropské dotace začnou rojit záhadní šíbři, kteří nejlépe vědí, jak věci chodí, co se musí splnit, kde zatlačit a co udělat tak, aby byli všichni spokojeni.

Můj postoj ke kladrubskému hřebčínu i starokladrubskému plemeni čtenáři Jezdce znají. Vnímám, že moje přesvědčení, že je to jediný důležitý kamínek jehož prostřednictvím může Česká republika přispět při budování světové hipologické mozaiky, mnozí nesdílejí. Možná spatřují i další kamínky, které já nevidím. To je ale méně důležité. Důležité je, že nyní 22 let po změně společenského režimu a více jak deset od dovršení politicko-administrativního zázraku, kdy byl poprvé na světě přiznán živému tvorovi statut národně významného díla, ocitá se tento hipologický a světově unikátní relikt v největším ohrožení za posledních sto let.

Starší historická ohrožení starokladrubských koní do výčtu nezahrnuji jenom proto, že jsou příliš překryta nánosy legend a naší neschopností vnímat tehdejší realitu. Zmínit se o nich ale mohu.

Pomineme-li třicetiletou válku, která se přes naše země převalila záhy po Rudolfově povýšení Kladrub na Císařský hřebčín, přečkali koně v Kladrubech i sedmiletou válku v polovině 18. století spojenou s jejich 17letým pobytem v Kopčanech. Správci hřebčína zvládli i Napoleonskou dobu, pro Rakousko plnou válečných dobrodružství. Hřebčín a koně v Kladrubech nezničila ani Prusko-rakouská válka druhé poloviny 19. století s bitvou u nedalekého Hradce Králové.

A to se již dostáváme do doby i nám lépe pochopitelné. Rakouská ceremoniální pýcha přežila nejenom I. světovou válku, ale především zrod Československa. Ten provázela likvidace všeho rakouského a je jen div, že čeští "vlastenci" starokladrubáky nesnědli hned v roce 1918. Československý stát se dokázal alespoň o bělouše (bohužel již ne o vraníka), postarat v době světové ekonomické krize 30. let. Koně se na kladrubských pastvinách celkem v poklidu pásli i za Protektorátu "Böhmen und Mähren", jakkoliv byla tato doba nasycena osobními tragédiemi mnohých hipologů.

Největší podiv ovšem spatřuji nad tím, že jediné původní české plemeno a důležitý symbol česko-rakouské feudální historie, přežilo období 40 let komunistické totality. Období plné třídní nenávisti, která vyšuměla v tragikomiku beztřídní hlouposti .

Přežije starokladrubský kůň českou demokracii?

V prvních deseti letech po obnovení naší demokracie se zdálo, že se z Kladrub podaří do světa rozšířit kult starokladrubského koně. Po dalších deseti letech to ale vypadá, že starokladrubský kůň po všech historických nebezpečích nepřežije současnou českou demokracii. Je proto nějaké racionální vysvětlení? Myslím, že je.

Ať již vládl až do roku 1989 na našem území jakýkoli režim, v hřebčíně v Kladrubech nad Labem, ale nejenom v něm, bylo dostatečné množství hipologů. Ti svoji odbornost opírali o své předchůdce a s kontinuitou staletého díla rostla i jejich velikost. Až do roku 1948 tak zvládali odrážet v každé společnosti a v každém režimu přítomnou omezenost jiných zájmových skupin. Nepochybuji, že tyto skupiny byly a budou vždy a všude. Je lhostejné, zda jejich počínání žene touha po moci, majetku, či hloupost samotná. Hipologické odborníky ale spojoval zájem o koně, který dokázali sdělit a prosadit.

Dokonce to fungovalo i v dobách socialismu. Tehdy se hipologové stáhli do jakési odborné ilegality, ze které dokázali potichu a nenápadně udržet starokladrubský hipologický ostrůvek, uprostřed moře bezbřehé nesmyslnosti.

Bezesporu značný podíl viny za současný stav padá na dnešní systém provázející veškeré rozdělování dotací. Tento systém se díky svým legislativním rámcům neobejde bez profesionálních uskupení, která jsou pro úspěšnost dotačního procesu nezbytná. Samostatně uvažujícího občana by mělo zneklidňovat, že většinu těchto uskupení si státní i evropská legislativa hýčká a ve svých zadáních se pečlivě stará o to, aby byla nepostradatelná a neobejitelná.

Obávám se ale, že významná část viny současného úpadku našeho světového skvostu padá na ty, kteří by měli současnou hipologii reprezentovat. Na všechny koňaře pracující ve státní správě, kteří přestali pracovat na hipologické prezentaci buď proto, že jí již dostatečně nerozumí, anebo proto, že jejich osobní preference jsou jinde.

Že hipologem není momentální ministr, není důležité. Pravděpodobně jím nebude ani ten příští. Horší je, že není ani zemědělcem. Je tragikou moderního politického vývoje, že resorty řídí odborní diletanti, jejichž hlavním motivem je politický zisk. Když se do tohoto neodborného guláše přimíchají zájmy vekslácké ekonomiky současnosti, je dílo zkázy dokonáno.

A tak se vracíme k úvodu. Přes šest let slibovaných 300 milionů z Evropské unie je velmi pravděpodobně minulostí. Představa, že by ochromený management hřebčína bez skutečné a nejenom pouze verbálně deklarované podpory státní moci dokázal tyto prostředky získat, se mi jeví jako úplné scifi.

Paradoxně by to ale mohlo hřebčínu pomoci tím, že o něj ztratí zájem všichni ti loupeživí parazité současnosti. Těmi ale rozhodně nemyslím příslušníky živnostenského stavu tak, jak jej vnímá jeden z pravděpodobných  členů budoucího vládního kabinetu.

Bohužel Národní hřebčín již zabředl do přestavbových příprav. Objekty jsou k zamýšlené rekonstrukci připraveny a většinou i vyklizeny. Prostředí k hipologické práci významně zhoršeno. Bude problémem uvést vše alespoň do stavu před rekonstrukcí. Koním je jedno, zda má jejich stáj oprýskanou fasádu, či zda v hřebčíně disponují salónkem VIP hostů. Ke svému životu potřebují především odbornost "svých" lidí. Pokud ji dostanou, přežijí i v troskách. Snad až do dob, kdy se státní moci opět zmocní hospodáři. Tedy pokud se to někdy v budoucnu stane. Doufám, že to není příliš smělá představa.    ing. Cyril Neumann

< zpět