95. ing. Stanislav Hošák

Pohled na československé jezdectví v období první republiky je nutně spojen s důstojníky armády. Tedy v evropských jezdeckých školách vysoce vzdělané jezdce. Byla to jména Dobeš, Breiský, Jandl, Šín, Pytlík  a jiní další. Jezdeckými kurzy ve vojenských akademiích procházeli povinně i  úředníci hřebčínů a hřebčinců. Vliv těchto jezdců a trenérů pokračoval i v padesátých a šedesátých letech minulého století i když již většina z nich byla prakticky mimo službu. Ještě v době existence vojenské akademie v Hranicích na Moravě, byly provozovány jezdecké hodiny  pro jezdce z blízkého okolí, které vedli plk. Jan Havel a mjr.Jaromír Novosad. Mnozí jezdečtí důstojníci se stali i trenéry v jezdeckých oddílech. Jezdci, kteří prošli jejich rukama nesli sebou silné stopy klasického jezdeckého vzdělání. Sedy, vystupování a nakonec i výsledky, jsme v nedávné minulosti viděli a vlastně i můžeme ještě vidět například u Andreje Glatze a Jiřího Pecháčka. Oni a ještě několik dalších v předávání své odbornosti pokračují. Již ale nemohou pokrýt všechno a je jejich pořídku. Nahrazují je nově vzniklí trenéři a cvičitelé, kteří při vší úctě jejich kvalit dosáhnout nemohou. 

Myslím si, že tento problém se netýká jen naší země. V živé paměti máme dojmy se setkáními s jezdci vyspělých jezdeckých zemí na mezinárodních závodech v padesátých až sedmdesátých letech. Jejich úroveň vysoce převyšovala ostatní startující. Klasická jezdecká škola byla vidět i při setkání s mladými jezdci například při výběru koní. Známky klasického jezdeckého vzdělání se objevovaly již při přístupu ke koni, nasednutí, v sedu, pomůckách… Některé  výkony současných závodníků z bývalých tzv. vyspělých jezdeckých zemí již tuto  skutečnost nepotvrzují. 

 V reakci na již řečené mi také nedá, nezmínit se i o uzdění. Různé typy udidel nebyly vyvinuty proto, aby sloužily jako “mučidla", ale proto aby usnadnily, ulehčily a zpříjemnily koni a jezdci ježdění. Používání těchto udidel "mučidel", nesmí být namířeno proti koni a nesmí nahrazovat výcvikové či jezdecké nedostatky. Ale když změna uzdění prospěje k lepšímu pohybu a spokojenosti koně, je namístě.
Svůj pohled na současné i budoucí problémy jezdectví však rozšířím i na problematiku chovu.
Z pesimistického pohledu není situace v našem chovu růžová, zejména s výhledem do dalších let. To nijak neomezí rozvoj špičkových jezdců. Ti mají a budou mít stále lepší možnost koně pro své potřeby nakoupit kdekoliv v otevřené Evropě.

Je třeba si však uvědomit, že musíme mít koně i pro jezdce střední úrovně a jezdce rekreační. Výše uvedená garnitura jezdců, bude hledat koně pro svou potřebu převážně v tuzemsku. Na koho se mohou obrátit?

Chovatelů koní sice přibývá, ale nejsou to chovatelé v pravém slova smyslu, ale rozmnožovatelé. Jejich produkty nejsou a nebudou přínosem pro tuzemský chov. Tuto kategorii tvoří nově vzniklí majitelé a jezdci bez základních znalostí genetiky.

Mnozí z těchto nových majitelů mají své zkušenosti s chovem jiných domácích či hospodářských zvířat, kde plemeno, příslušnost a typické znaky plemene respektují, ale v chovu koní, jsou jim naprosto cizí.
Chtějí produkovat koně k jednostranné výkonnosti, bez ohledu na další chov a nerespektují genetické informace původního, u nás chovaného koně, zajištujícího přenos užitkových vlastností na potomky. Jedná se zejména o konstituci, charakter a užitkové vlastnosti vůbec, včetně jezditelnosti.
Tito chovatelé se vydávají cestou importování hřebců špičkových plemen a jejich cílem je rychlé zvýšení absolutní výkonnosti. V případě nepotvrzené výkonnosti jsou však takoví hřebci většinou naprosto nevhodnými pro další chov. Přinášejí do našeho chovu pouze nepožadované vlastnosti v oblasti exteriéru a užitkových vlastností.

Byl bych rád, kdyby, přes opojení proslulými západoevropskými chovy, nezapomínali naši jezdci i novodobí chovatelé na historické kořeny našeho chovu. V republice již máme dobře prověřené hřebce domácí provenience, kteří jsou nositeli původních vlastností. Např. v hřebčinci Tlumačov jsou dva plemeníci, mající ve svém původu 50 procentní účast tuzemského plemene (ze strany otce či matky), kteří dosáhli i absolutní sportovní výkonnosti, tudíž budou v potomstvu dodavateli nejen původních užitkových vlastností, ale i výkonnosti. Jsou to hřebci Puberto Rico a Quidam.

Je si dobré připomínat, že nositeli původních genů domácí provenience zůstávají hlavně hřebci původních rakousko - uherských kmenů. V oblasti obou hřebčinců Písku a Tlumačova působí 16! hřebců těchto kmenů. Moravský teplokrevník využívá ve svém chovu dalších 12 hřebců těchto původů.
Naštěstí již jsou náznaky, že se chovatelé začínají zájímat o tento směr. Dokonce Equinní reprodukční centrum Mnětice má v plánu do své nabídky čerstvého spermatu zařadit v příštím připouštěcím období hřebce domácí provenience rakousko-uherských kmenů .

K zachování našeho domácího chovu tedy cesta je. Na hřebce však navazuje ještě problém kvalitní matky, odchovu, chovatelské selekce, výcviku a další. Koně pro jezdce výkonnosti u nás obvyklé však můžeme v ČR dobře zajistit. Z optimistického pohledu tak po nás potopa  nepřijde.

Komentář editora

Diskuse Co bude dál? zajímá stále více čtenářů. Zdá se, že lhostejnost ještě nemá vyhráno. Těší nás skutečnost, že inspiraci na stránkách Jezdce našel i časopis Jezdectví a že si tak v určité formě klademe všichni podobné otázky.

Mnoho zajímavého již bylo napsáno. V našem diskusním seriálu dostanou prostor  i další odborníci.  Nepochybuji, že v jejich sdělení zazní opět závažná slova. S dalšími příspěvky poroste nejen počet okruhů k zamyšlení, ale vytanou i východiska.

O první roztřídění vysloveného se pokusil Miroslav Svozil. Jeho příspěvek obsahuje několik naléhavých dotazů. Tyto otázky byly adresovány vedoucím představitelům ČJF, ale autor znalý situace jistě ani nečekal jasně formulovanou odpověď. Diskutující i z řad nejvyšších představitelů  ČJF svými příspěvky naznačili, že v současné chvíli na otázku Co bude dál? odpovědět neumějí.

A právě proto je dobré, takové otázky pokládat. Jenom hledání východisek nás může posouvat dopředu a vytvořit potřebné vize. Vize, které již z našeho jezdeckého života téměř vymizely. Až příliš jsme zaměstnáni každodenní rutinou, zavaleni vším co musí být uděláno, pohlceni valící se každodenností. Již jsme se smířili se skutečností, že doba slávy českých odborníků definitivně odplynula.

Před světovou válku ani nedohlédneme. Ale i na pozdější roky nostalgicky vzpomenou jen pamětníci. Např. na prestiž, které dosáhl na mezinárodním poli rozhodčí plk. František Jandl, který vedl jako hlavní rozhodčí jury při OH v Tokiu a byl zakladatelem olympijského úspěchu drezurního týmu východního Německa při OH v Mnichově či trenérem úspěšných militaristů Mexika. Nebo na konec sedmdesátých let, po Pecháčkově úspěchu na ME ve Vídni či v domácích Pohárech národů, se záblesky pocitů, že bychom mohli Evropě i za železnou oponou stačit. A nakonec ještě nedávno, před Světovými hrami v Cáchách, jsme se radovali z pokroku a účasti téměř ve všech světových šampionátech. Nemluvě o skokových nadějích vkládaných po roce 2000 do Aleše Opatrného.

Ale kde bude naše místo? Máme se měřit se světovou sportovní elitou a snažit se stačit jejím materiálním možnostem, stále více uzavíraným ekonomickou bariérou. A nebo se smířit s fakty a zdolávat výrazně nižší schody? I když se odpověď z denního poznání sama nabízí, marná sláva, česká vlajka na jezdeckých soutěžích při OH v Aténách byla vzrušující.
Ohlédneme-li se tak za již vyslovenými názory, můžeme je roztřídit do několika okruhů. 
Na prvním místě je určitě obava o koně jako živého tvora a jeho šance v soutěžním soukolí. Tato oblast zasluhuje nejvyšší naléhavosti, protože se snaží vyřešit téměř nemožný problém. Je však základním atributem našeho jezdeckého bytí.

Dále diskutující znepokojuje odklon od klasických metod výcviku. Ty sice stále častěji podléhají v konkurenci “nových řešení”, ale diskutující věří, že právě ony jsou schopny dlouhodobě lépe obstát. Je tedy otázkou, jak pro tyto osvědčené postupy veřejnost znovu získat.

S tím přímo souvisí systém výuky jezdců. Z příspěvku Jaroslava Sedláčka vyplývá, že jsou sice podnikány mnohé kroky, není však patrné jaké faktické výsledky toto snažení přináší. Počty absolventů a vydaných osvědčení nemají žádnou vypovídací hodnotu o zlepšení vzdělávacího systému. Pokud chce ČJF ovlivňovat vývoj jezdeckých postupů, může na veřejnost působit pouze soutěžním systémem. Systém soutěží ovlivňující růst jezdců u nás však neexistuje. To je naléhavý úkol k řešení.
I systém výuky koně může naše organizace postihnout pouze systémem soutěží. V modelech známých ze zahraničí mnohé funguje. I my jsme začali. V zahraničí osvědčené a i u nás v minulosti akcentované soutěžení na styl na našich kolbištích bez dostatečné podpory téměř zaniklo.

Dále je zde systém hipologického školství. Ten vzniká nahodile, na základě iniciativ jedinců. Dodatečná pasportizace je jen administrativní činností popisující stav a neovlivňující směr vývoje.

Zatím se však nikdo nezamyslel nad institucí typu Zemské jezdecké školy. ČJF by mohla tento institut dobře odstartovat na základě zkušeností ze Sportovních center mládeže, kde již dlouhodobě čerpá i státní podporu. Nabízí se úvaha o spolupráci se Zemskými hřebčinci, které v jiných zemích tyto úkoly úspěšně plní. U nás je však tato pozice dlouhodobě neobsazena.

A proto je na místě otázka Co bude dál?  V příštím čísle se můžete těšit na názor ing. Jana Kutěje. 

Cyril Neumann

< zpět