99. ing. Ivana Ženíšková

Dalším diskutujícím je Ing. Ivana Ženíšková, původní profesí technolog organických výrob, dnes držitelka živnostenského listu pro poskytování sportovních a tělovýchovných služeb v oblasti jezdectví.

Jako dospělá jsem se rozhodla naučit se hrát na akordeon.  Jeden můj známý - koňák to komentoval slovy: "Že se Ti chce se na stará kolena ještě něco učit, to mě by to už nebavilo, to bych nedal!". Jako cíl jsem si stanovila, že chci umět zahrát písničky třeba u ohně. Našla jsem si učitelku a začala k ní docházet na hodiny a doma jsem pilně cvičila. Akordeon je technicky náročný nástroj a dlouho trvá, než se člověk naučí řemeslo tak, aby se při veřejném vystoupení nenechal rušit obecenstvem, které někdy zpívá s sebou a hrál tak, aby to hrálo v něm jaksi samo. Mně to trvalo čtyři roky. Abych mohla sama sebe i ostatní hudbou bavit, je potřeba dobře zvládnout řemeslo. Harmonika se nedá žádnými tréninkovými fígly přesvědčit, aby mi hrála lépe, aniž bych se to poctivě naučila. Možná se divíte, proč do diskuze "Co bude dál" tahám své muzicírování, ale já v něm vidím algoritmy, které platí i v jezdectví. Aby jezdce i koně mohla společná jízda bavit, jezdec musí ovládat potřebné řemeslo. Ve svém okolí ale vidím masové rozšíření na hlavu postaveného postupu, lidé se jízdou na koni chtějí nejdříve bavit a když to nejde, tak hledají tréninkové vynálezy, kterými by přiměli své koně k poslušnosti. Nikdo nechce pracovat na sobě, všichni chtějí pracovat koně. 

Člověk si pořídí koně. Ve většině případů chce jezdit pro radost, jen se bavit. Nemá žádné závodní ambice, a když přece, tak může jen na soutěže, které neorganizuje žádná oficiální organizace např.: ČJF, WRC nebo CZQHA, proto nemusí zvládnout ani řemeslné minimum. Takovým jezdcům říkám "loučkař" (jezdí sami většinou na loukách) a poznáte je zdaleka - nemají žádnou štábní kulturu. 

1. Neumějí řemeslo - neumějí jezdit na koni, ani nemohou umět, nikdy se to neučili a ani nemají potřebu se učit, chtějí se po práci jen bavit, a navíc na stará kolena se přece nebudou namáhat, když se chtějí jen vozit.
 2. Jsou nebezpeční sobě, svému koni i svému okolí - na Hubertských jízdách se chovají neukázněně. Protože se nikdy neučili jezdit pod akreditovaným trenérem nebo cvičitelem, neznají pravidla jízdy ve skupině. To znamená, že jezdec by měl znát pochodové útvary: zástup, dvojstup a houf a přísně dodržovat svoje místo v nich, dbát na bezpečnou vzdálenost - rozestup, dodržovat stejný chod jako ostatní koně v lotu, podřídit se vedoucímu skupiny atd. Stejně nevhodně se chovají při společných vyjížďkách. Například se baví tím, že tryskem předjíždějí ostatní koně a plácají je po zadku. 
3. Svého koně používají jako "motorku" - dojedou rychlým cvalem do restaurace, zpoceného koně přiváží a jdou na pivo. Je jim jedno, jak se kůň cítí, jestli nemá žízeň, jestli mu není zima. Kůň pro ně není partnerem, ale dopravním prostředkem. 
4. Když je kůň přestane poslouchat, změní udidlo, sedlo, pak i podkováře, nechají koni udělat zuby, zavolají fyzioterapeuta. Když všechno selže, vymění koně. Pokud si pořídí přiježděného koně, postup se opakuje, protože neumějí svoje požadavky koni tlumočit. Stejným způsobem střídají trenéry, hledají toho pravého, který jim pomůže udělat skvělého, vycvičeného koně a především je nebude učit jezdit.
Tento neutěšený stav by se jistě zmírnil povinností každého jezdce mít koňský "řidičský průkaz".
Z loučkařů se někdy stávají podnikateli v jezdectví. Pořídí si ranč a přesto, že sami neumějí jezdit, mnohdy se ani postarat o koně, učí zákazníky či spíše jim poskytují koně jako zdroj povyražení. Podle zákona nesplňují nutnou kvalifikaci.

Soukromé podnikání je zakotveno v Zákoně č. 455 / 1991 Sb. o živnostenské podnikání v platném znění. 
Výuka jízdy na koni náleží do ohlašovací živnosti vázané, do skupiny 214: Ostatní - Poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti jezdectví. Zahrnuje výuku dovedností příslušného sportovního odvětví a s tím spojené organizování sportovní činnosti pro jednotlivce a skupiny, včetně půjčování sportovního nářadí, náčiní a technických prostředků. Vázaná živnost znamená, že pro její vykonávání potřebujeme splnit průkaz způsobilosti. V tomto případě je požadováno vysokoškolské vzdělání nebo vyšší odborné vzdělání v oblasti tělesné kultury, tělovýchovy a sportu nebo osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné způsobilosti vydaný institucí akreditovanou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy nebo jiným ministerstvem, do jehož působnosti patří odvětví, v němž je živnost provozována.  

Z výše uvedeného vyplývá, že ten, kdo učí jezdit lidi na koni, by měl absolvovat např. Vysokou školu tělesné výchovy a sportu s titulem Bc. nebo Mgr. nebo ukončit studium na Akademii tělesné výchovy a sportu s titulem diplomovaný specialista, v případě rekvalifikace např. osvědčení o kvalifikaci cvičitel od České jezdecké federace. Praxe je bohužel jiná. 

Rozhlédněte se kolem sebe a budete nemile překvapeni, kdo všechno má reklamu na výuku jízdy na koni, vyjížďky do terénu, trénink koní atd., a nesplňuje pro tuto živnost zákonnou kvalifikaci a tím pádem podniká neoprávněně a podle živnostenského zákona mu hrozí pokuta.

 Zákon č. 455 / 1991 Sb. o živnostenské podnikání říká: 
- § 61 odst. 1: Neoprávněným podnikáním je  provozování činnosti, která je předmětem živnosti, bez živnostenského oprávnění pro tuto živnost. 
- §62 odst. 2: Právnické osobě, která neoprávněně podniká v činnosti, která je předmětem živnosti řemeslné nebo vázané, živnostenský úřad uloží pokutu až do výše 750 000 Kč.
- § 63a odst. 2: Fyzické osobě, která neoprávněně podniká v činnosti, která je předmětem živnosti řemeslné nebo vázané, živnostenský úřad uloží pokutu až do výše 100 000 Kč.

Za socialismu nebyla kvalita našeho jezdectví o mnoho lepší než teď, ale alespoň měly věci svá pravidla, jezdci byli čitelní, protože každý z nich někam patřil, někomu se ze své činnosti zodpovídal. Dnes si může každý dělat co chce. Kdo má peníze, může si koupit koně, penězi nahradit své jezdecké schopnosti. Kdo peníze nemá a myslí si, že umí jezdit, tak si pomocí reklamy nebo výsledků ze závodů sežene zákazníky a podniká. V podvědomí naší jezdecké veřejnosti není pevně zakotven obraz toho, jak má kvalitní jezdectví vypadat. Zákazníci jsou nekvalifikovaní a lehce se dají opít rohlíkem.

Z vlastní zkušenosti vím, že zákazník se neptá, jestli máte ty správné papíry. Chce se především pobavit, nasbírat zážitky, které by mohl večer s kamarády probírat u piva, anebo z nich žije celý pracovní týden v kanceláři a těší se na víkend, kdy si bude moci opět zařádit v sedle pronajatého koně. Zákazník se chce buď svézt nebo má zájem cestovat v sedle a zajímá se pouze o to, zda "podnikatel" má hodného koně. Eventuálně chce v budoucnu závodit a pak ho zajímá "podnikatelova" sportovní kariéra. Naivně soudí, že vítěz problematického ZL, L, S (doplň dle libosti) musí být kvalifikovanou autoritou. 

Jaká je cesta z tohoto bezvládí? Představa, že naše jezdectví zachrání kontroly z Živnostenského úřadu, patří do říše pohádek. O nevymahatelnosti dodržování zákonů víme všichni svoje. 

Pokud se má zlepšit kvalita jezdců, musí se začít od základů, tzn. důsledně kontrolovat, aby ten kdo učí, učit také směl a uměl. Úřední kontrola je věcí Živnostenského úřadu, a pokud my budeme od svých učitelů a trenérů důsledně vyžadovat předložení dokladů, opravňujících podnikat v tomto oboru, nestačíme se divit, jak se zredukuje nyní hojná nabídka pseudoslužeb.

Slovo editora

Dnešní dva diskusní příspěvky pohlížejí na současné dění z různých úhlů. Zdeněk Hlačík zákonitě akcentuje především problém českého chovu plnokrevníka, který po celý život rozvíjel. Podle mnoha signálů je chov takto specializovaného plemene typickou ukázkou, že tržní zákony na otevřeném evropském trhu nemusí být vždy přínosem. Na závěr autor porovnává rozdílnost dostihového a jezdeckého sportu. A právě zde bych si dovolil nesouhlasit. I když jezdecký sport zdánlivě spojuje majitele s koněm těsněji, i v soutěžním jezdectví, přes jeho bouřlivý rozvoj, či právě proto, vnímáme stále více oslabení vztahu ke koni jako k živému tvoru.

Z příspěvku Ivany Ženíškové běhá mráz po zádech. I když se v seriálu Co bude dál? zabýváme vším co souvisí se současným jezdectvím, předpokládám že většina čtenářů Jezdce nepatří do oné naprosto laické veřejnosti, která se jednoho dne rozhodne "zajezdit si". Jistě však mnozí z vás máte ještě v paměti první setkání s někým "od koní". Pokud čtete Jezdce a zajímáte se hlouběji o současné jezdecké dění, asi  jste měli štěstí a padli na zodpovědného člověka. A nebo jste byli obezřetní a rychle se zorientovali. Bohužel se nedozvíme, kolik lidí bylo odrazeno. Ať neodborným přístupem, či zraněním vinou nezodpovědného postupu někoho, kdo se za odborníka pouze vydává. Ti již naší diskusi nesledují. A tím jsme opět u systému vzdělávání.

I příspěvek Ivany Ženíškové ukazuje, že spoléhat se pouze na státní instituce nestačí. Pokud bychom chtěli mít v ČR systém jezdeckého vzdělávání (nelze zaměňovat s trénováním) musí určitě vzejít iniciativa z našich řad. Nikdo jiný to za nás (či lépe řečeno pro nás) neudělá.   

Cyril Neumann

< zpět