992. Gabriela Demeterová

Dalším diskutujícím je osobnost známá široké veřejnosti ve zcela jiných souvislostech. Paní Gabriela Demeterová je přední česká houslová virtuoska a je příjemné zjistit se, že i ona má co říci k probletice jezdeckého sportu.

Ráda bych navázala na příspěvek Ing. Ivany Ženíškové, který byl otisknut v minulém čísle a velice trefně poukázal na míru kvalifikace jednotlivých "trenérů", kterým jsme my laici někdy vydáni napospas. Budu hovořit o vlastních zkušenostech a budu doufat, že tím alespoň trochu napomohu k lepší orientaci někoho, kdo uvažuje o tom stát se jezdcem, nikoli pasivně se vozící bytostí.         Jako malé dítě jsem byla uchvácena koněm, tím nádherným a ušlechtilým tvorem. Možná je to dáno geneticky, neboť můj maďarský dědeček byl podkovářem, vyhledávaný pro svou šikovnost široko daleko. Vždycky jsem toužila stát se profesionální jezdkyní, leč karty osudu byly rozdány jinak. A tak rodinná rada rozhodla, že ze mne bude houslistka. Protože však můj talent byl natolik průrazný, že začal přinášet již od útlého věku vítězství v různých soutěžích, nemohlo být ani pomyšlení na nějaká dětská přání. 

Moji rodiče prostě věděli, co chtějí a navíc jako jezdečtí laici mi neustále vysvětlovali, že na koni nemohu jezdit nejenom proto, že bych si mohla zničit své drahocenné ruce, ale také proto, že jsem příliš vysoká a tudíž těžká. Rodiče měli velmi matné povědomí pouze o dostihovém sportu. Žila jsem s touto informací poměrně dlouho, až jsem jednoho dne zjistila, že moje výška ani váha s jízdou na koni nejsou nijak v rozporu. A že dokonce existují místa, kde mne za peníze začnou "učit" jezdit na koni. Bylo mi 25 let.
Když jsem se poprvé ve svém životě dostala do sedla koně, bylo to v kryté hale a kůň byl na lonži, prý kvůli bezpečnosti. Začali jsme v kroku, ale slečna, která mne tehdy měla na starosti, nejevila příliš velké nadšení, že se mi má věnovat a tudíž téměř pořád mlčela a koukala na hodinky. Určitě neměla patřičnou atestaci, jak to popisovala ing. Ženíšková. Byla to brigádnice, která za pomoc při kydání stájí a lonžování koní směla také jezdit. Pro mne  v sedle to byly velice smíšené pocity, neboť jsem nikdy v takové výšce nesedělA. Navíc jsem měla pocit, že když kůň skloní hlavu musím zákonitě spadnout.

Odborná rada a opravdu profesionální přístup k totálnímu začátečníkovi, za kterého jsem se nebála vydávat, by mi byla bývala oporou. Asi po 10 minutách chůze v kroku mi slečna sdělila, že zkusíme naklusat. Ano, ve filmech to vypadá snadněji. Dala mi pár informací o rytmu vysedání, to jsem co by houslistka rychle pochopila a jala se pobízet už tak velice otráveného koně, který byl takovým otloukánkem pro začátečníky. Kůň na pobídky slečny příliš nereagoval a já už byla notně unavená z "pokusů" o pobídku do klusu. Podotýkám bez hlubšího zasvěcení, jak taková komunikace s koněm vlastně vypadá. Náhle kůň naklusal a já se dostala do střetu s tvrdou realitou. Snažila jsem se vysedat atd. V tom ovšem kůň začal zrychlovat. Nedbal tišících pokynů slěčny, která si s ním evidentně přestávala vědět rady, až se pro mne možnost udržet se v sedle stávala čím dál vzdálenější. V tom to kůň vyřešil za nás oba a vyhodil. Já přepadla přes hlavu a dopadla do pilin. 

Slečna projevila lítost a situaci komentovala slovy, že on to někdy dělává…. Já jsem věděla, že musím sebrat síly a okamžitě se na koně opět posadit. Podařilo se, a v kroku jsme mou první "lekci v sedle” ukončili. Bez přítomnosti odborného instruktora. Nikdy jsem už do té stáje nejela.

Protože jsem zvyklá od dětství překonávat překážky a nevzdávat se po prvním neúspěchu (ve hře na housle to jinak nejde), našla jsem si jinou stáj, kde jsem doufala, že mé zážitky budou lepší a já se konečně začnu učit.

Byla jsem otevřená záplavě informací. Seznámili mne s koňmi, kteří měli být mými budoucími učiteli. Jezdilo se nejprve několik lekcí na jízdárně, než se vyrazilo do terénu. Moje klisna byla opravdu neskutečně trpělivá. Nikdy jí to nezapomenu. Jako laik jsem nabyla dojmu, že tady si mne alespoň někdo všímá a snaží se "něco" mne naučit. Nicméně možná díky tomu, že mám v životě štěstí, se mi v této stáji při následujích vyjížďkách nic nestalo. Byla jsem mnohokrát svědkem velmi nebezpečných situací I jejich součástí, když to se mnou někteří koně " sbalili" a já pádila lesem nelesem, loukou neloukou, neboť to byli vyřazení koně z dostihů a nebo pouze zkažení koně, které neměl kdo dávat po nás začátečnících zase do pořádku. To by v té stáji musel někdo mít zájem na sobě pracovat…. Nikdo se nebál riskovat mé zdraví na společných vyjížďkách se slabými jezdci, kteří naprosto nebyli zralí na jízdu v terénu a tím způsobovali problémy nám všem. I nakopnutí v sedle od cizího koně při Hubertově jízdě nebylo vyjímkou….Ale peníze se přece musí vydělávat, že?

Moje "jezdecká kariéra" v této stáji skončila po několika letech vyjížďkou, kdy se při návratu směrem ke stáji naklusalo a jeden kůň "to sbalil" s naprostým začátečníkem a tím se klisna, kterou jsem měla tehdy přidělenou vyřítila do trysku a začaly dostihy lesem. Celá akce skončila pádem jezdkyně přede mnou a díky tomu se mi podařilo mého pádícího koně zastavit na kraji lesa. Jinak mne čekal úprk přes louku na asfalt ve vesnici až ke stáji.

V další stáji, kde věděli jaká je má profese a jak mi záleží na zdraví ( nikdy jsem neměla problém se přiznat k nízké úrovni mého jezdeckého umu…) mne posadili na krásného ryzáka, který v klusu na lesní cestě usoudil, že se trochu pobaví na můj účet a udělal čtyři kozelce. Tři jsem vyseděla, ale při čtvrtém jsem letěla po hlavě dolů. Výsledek byl úplně rozlámaný kotník, 3 měsíce v nechodící sádře a na koncertní pódia jsem se složitě dopravovala o berlích a hrála v sedě. Stavovská čest mi velela žádný koncert nerušit. Až poté, co jsem slezla z ryzáka, než mne odvezli do nemocnice, mi majitelka stáje řekla, že to už dlouho neudělal a tak si myslela, že bude  "v pohodě". Řekla mi, že to byl kůň z transportu z Ruska, který měl za sebou kromě ukrutně dlouhé cesty také týden stání ve vagónu téměř bez vody a sena…. Evidentně deprivant, který zkratoval.

Bohužel podobné zážitky mají I mí hudební kolegové, kteří tímto na koně zanevírají. Marně se jim snažím vysvětlit, že problém není v koních, ale v lidech. Koně jsou jejich oběti. Ale když jste na koni nikdy neseděli a majitel stáje poskytující "odbornou" službu vás hned posadí na koně a hurá do terénu, kde si s vámi kůň dělá co chce, není divu, že se vytvoří spojení kůň  = nebezpečí a strach.

Pro mne bylo před několika lety průlomové setkání s Dr. Norbertem Záliše, který mne zařadil mezi své žáky a začal mi ukazovat o co jde v jezdeckém umění. Analogie mezi hrou na housle a touto královskou disciplínou je nesmírně silná. Housle také nesmíte znásilňovat, jinak se před vámi uzavřou. Když jim však nasloucháte, udělají pro vás rády cokoli. To ovšem také každý interpret neumí. Je k tomu zapotřebí nesmírná pokora, cit a vůle neustále studovat a pracovat na sobě. Ani slavné stradivárky nevydají jen tak své geniální vibrace. K tomu je zapotřebí dotek mistra. 

U Dr. Záliše v pojetí vztahu koně a člověka nacházím to, co jsem od dětství hledala. Ukázal mi, že I já jako laik mohu jezdit na plemenných hřebcích v otevřené krajině a nemusí to pro mne být stresující a nebezpečné a přitom má přítomnost v sedle může být pro koně, který toho umí víc než já, příjemná a nestresující.

Přála bych každému jezdci, který má snahu pracovat především na sobě, aby byl schopen SPOLUPRÁCE se svým koněm, aby potkal ve svém životě učitele, který sám neváhá vydat se na nekonečnou cestu učení. Neboť, jak praví zenoví mistři - není důležitý cíl, ale cesta. To by mělo platit I pro provozovatele veřejných jízdáren. Přeji vám I vašim koním hodně krásných chvil plných vzájemného naslouchání a porozumění.  

< zpět