993. Katarína Hlavová

Jsme rádi, že náš diskusní seriál nabírá gradace a spolu s hodnocením prostředím, ve kterém se rozvíjí české jezdectví přinášejí diskutující i podnětné návrhy. Věříme, že časem budeme moci v naší původní otázce slova “Co bude” zaměnit za “Jak”.
Tak by se již mohl i jmenovat následující příspěvek, který zpravodaji Jezdec poskytla drezurní jezdkyně a majitelka jezdeckého střediska v Třebichovicích u Slaného Katarína Hlavová.

Mám-li otázku chápat v širokých souvislostech, nenapadá mne nic optimistického…

Myslím, že nic závratně převratného se ve vztahu jezdec a kůň nedá očekávat. Nadále budou koně sloužit lidem pro jejich potěšení, budou předmětem podnikání, seznamování, soutěžení, přátelství i sebepoznávání.  Někteří se v této službě člověku budou mít lépe, jiní hůře. Otázkou zůstává, zda je toto pro koně špatné či dobré. Z hlediska lidového rčení dá se říci, že "nejen člověk člověku vlkem"!

Pro koně je fakt, že "běhají po arénách jako veverky", záchranou před jiným osudem. Vidíme-li jak  držíme a chováme jiná domácí zvířata, například skot, ovce, prasata, je jezdecký sport záchranou koně před podobným zacházením. I přes různá zákonná opatření jsou na tom ostatní domácí zvířata objektivně o hodně hůře než kůň. Mají většinou málo pohybu, někdy se dokonce vůbec nedostanou na čerstvý vzduch, mláďata po porodu bývají matkám ihned odebrána, atd. O nějakém vztahu k člověku nemůže být ani řeč!
Z tohoto pohledu je tedy pro koně jeho sloužení člověku v jezdeckém sportu záchranou!? Přihlédneme-li k historii soužití koně a člověka, můžeme být také spokojeni. V minulosti byli koně vystavováni mnohem většímu utrpení ve válkách, dolech, dlouhých taženích, a různých turnajích. Současná doba je pro sportovního koně mnohem příznivější. 

Samozřejmě jsou jezdci a majitelé koní velmi rozdílní a přistupují ke svým koním a jejich potřebám velmi odlišně, nicméně při celkovém pohledu je na tom kůň dnes relativně dobře. Bylo by zajisté lepší, kdyby většina jezdců pokročila dále ve snaze odbourat omezování koně v jezdeckém sportu, jako například pan Václav Vydra, ale buďme realisté…  Většina jezdců a majitelů koní nikdy nedojde tak daleko ve vztahu ke svému koni, aby mu mohla důvěřovat natolik a ovládala ho tak spolehlivě, že přestane mít potřebu používat k ježdění například udidlo. Proč tomu tak je? Odpověď nabízí možnost k rozsáhlým úvahám, které stejně nevyřeší problém udidla ani vztahů. 

 Klasická škola jezdectví nás učí, že právě přijmutí udidla koněm, měkké přilnutí a nevzpouzení se ruce jezdce je jeden z pilířů, na kterém bychom měli stavět.  Není to tedy o tom, jaké pomůcky k ovládání koně používáme, ale jak je používáme!!  A to "jak" by mělo být značnou součástí hodnocení na různých soutěžích, které na koních a s koňmi provozujeme.  
Nezbývá než si přát, aby "technologie" v jezdectví dospěla co nejrychleji k vrcholu tak, aby vítězili jen ti, kteří mají ještě něco navíc. To navíc, je vztah, vztah koně k jeho jezdci, protože mu jeho jezdec sám vztah nabídl. Aby tak tedy zvítězilo souznění jezdce s jeho koněm a tedy láska a respekt nad pouhou technologií.  Někomu se jistě daří zvládat vrcholovou techniku jízdy a současně respektovat a mít rád svého koně, někomu ne…   

Pravidla jezdeckého sportu by se měla vyvíjet zejména tím směrem,  aby  snahu o souznění s koněm maximálně podpořila. Ne dalšími zákazy a příkazy, ale hlavně motivací.  A tímto se chci dostat k věcné části mého příspěvku.

Zamířím do oblasti, která je mi v jezdectví nejbližší a to je drezura. Kontroverznost názvu tohoto odvětví zde nechci rozvádět, ale chtěla bych zdůraznit potřebu zavedení postupového systému v drezurních úlohách na naší drezurní scéně.

V příspěvku  pana Ing. Hošáka, již zaznělo, že v ČR chybí systém soutěží ovlivňující růst jezdců! Absence postupového systému nám škodí více, než se na první pohled zdá! 

Zejména v drezuře umožňuje kvalifikační systém pro postup do úloh vyššího stupně, odměnit každého jezdce za dobrý výkon a zároveň zredukuje výskyt indiánských dvojic na úrovních, které jsou určeny pro pokročilejší.  Zkoušky základního výcviku nestačí a navíc si myslím, že naopak omezují příliv nových jezdců, kteří si chtějí třeba jen občas zajet drezurní úlohu. A jak také zmínil pan Ing. Kutěj, největší pokrok nastane, bude-li u nás jezdit více lidí na koni!

V důsledku absence postupových pravidel, jezdí většina jezdců na závody pouze pro šanci vyhrát mašli a umístit se tedy na jednom z dekorovaných míst.

Avšak jak řešit situaci kdy například z 20 soutěžících v jedné soutěži, i ten, který skončí v pořadí na 10 místě, jel velmi dobře? Jak takového jezdce ocenit když už nemůže být dekorován?  Přijede ze závodů domů a všichni se ptají, "tak co, kolikátý jsi skončil"? Odpověď zní " desátý"… Replika, "hm, tak to nic moc co?". A zde je kámen úrazu… jezdec jel dobře, korektně, ale devět jezdců před ním jelo ještě o něco lépe, přesněji. První tři přivezou mašli, zbytek má smůlu. Stane-li se to vícekrát, jezdec ztrácí motivaci a naše drezura možná přijde o velmi kvalitního závodníka.

Ve srovnání s parkurovým ježděním, může alespoň jezdec, který přijede z parkurových závodů říci, že jel dobře, protože parkur přešel čistě a v limitu, jen bylo devět dalších, kteří byli o něco rychlejší. Co však řekne jezdec, který skončí na 10. místě v drezurní úloze? Nic., žádné objektivní ohodnocení není…
Kvalifikační systém, kdy do každé vyšší kategorie může jezdec postoupit pouze po splnění určitých pravidel, nabízí možnost jak až do mistrovských soutěží ocenit všechny dobré výkony v obdélníku! Nehledě na to, že soutěžit stůj co stůj o prvenství v úlohách stupně -Z- a -L-, je poněkud humorné. Navíc i ten, kdo se umístí na prvním místě, nemusí vždy zajet úlohu dobře, pokud úroveň všech přihlášených je celkově špatná.

Postupový systém umožní jezdci soustředit se na jiný cíl než je mašle za první místo. Navíc ne všichni jezdci mají ambice jezdit mistrovské soutěže, ale prostě jen chtějí mít radost z ježdění a občas si chtějí na veřejných závodech ověřit, zda pracují správně a zda jejich snaha o zlepšení někam vede. Pro takového jezdce není rozhodující, zda skončí první nebo poslední, ale chce od rozhodčích poučení i pochvalu v protokolu a pokud zajel dobře, jakési potvrzení zvládnutí úrovně zajeté úlohy.

Například, pojede-li dvojice úlohu -Z- na min. 60%, dostane 1 kvalifikační bod pro start v soutěžích stupně -L-. Při dosažení 10 bodů, které se centrálně registrují, může dvojice odstartovat na stupni -L-, dále na stupni -S- atd…   Takový postupový systém dovoluje jezdci po ukončení dobře zajeté úlohy přijet domů a říci: "dostal jsem bod pro postup a den nebyl promarněn" i přesto, že neskončil na dekorovaném místě.
Tento systém znám z Holandska, kde jsem dlouho žila i závodila se svým prvním koněm Parafem, a musím říci, že opravdu fungoval a stále funguje velmi dobře. Motivoval především ke kvalitnímu zvládnutí úloh, ne na honbu za prvním místem za každou cenu. Po návratu ze závodů se nikdo neptal, kolikátí jsme skončili, ale zda jsme dostali "winstpunt"´´ (bod pro postup) nebo ne!! A také naopak, pokud jsme náhodou skončili na prvním místě, ale bez postupového bodu, byla to pro nás "mrtvá soutěž", která v podstatě neměla žádnou hodnotu. 

O první místa jde koneckonců až na mistrovských soutěžích, ale tam se musíme nejprve propracovat a nasbírat zkušenosti. Samozřejmě, že každý tak daleko nedojde a zůstane například na úrovni -L-, ale pokud zajede kvalitně je to vždy oceněno a to přináší motivaci a ta zase více závodníků. A čím širší základna, tím vyšší je vrchol! A protože od úrovně drezury, se odvíjí i úroveň celkového jezdectví, je to opravdu k dalšímu zamyšlení!!

Samozřejmě přináší takový postupový systém i nutnost sjednotit a dobře vyškolit rozhodčí drezurních soutěží! Ano, jsme opět u vzdělávání…, ale musím říci, že mne překvapila zkouška pro národní rozhodčí, kterou jsem sama absolvovala v únoru 2007. Zkoušky byli přísné, co se týká, všeobecných pravidel, povolené výstroje, protestů, různých opatření, ohledně toho co se smí, nesmí a musí atd.., ale vlastně téměř vůbec nezazněli otázky ohledně bodování drezurních úloh. Myslím, že přece není možné udělit statut rozhodčího drezurních soutěží někomu, kdo sice zná organizační pravidla, pravidla výstroje atd., ale například neví, jak hodnotit jezdce v úloze, který jede sice přesně na písmenka, ale jehož kůň jde opřený do ruky, bez pružného hřbetu a jeho chody jsou nevýrazné, strnulé. Netvrdím zde, že to nový adepti zkoušek pro rozhodčí nevědí, ale rozhodně by měli být více proškoleni a přezkoušeni!! Jedině tudy vede cesta jak sjednotit a tedy zkvalitnit posuzování drezurních úloh.

Co tedy dál? Mnohé již zaznělo v ostatních příspěvcích, teď ještě aby se našel ten správný člověk, který "bouchne do stolu" a věci se dají ještě více do pohybu. Věřím, že je to jen otázka času a další pokroky nastanou!   

< zpět