996. Jiří Pecháček

S příspěvkem pro rubriku Jezdce jsem chvilku váhal. Ne, že bych neměl názor na situaci v našem sportu, ale příliš často se potýkám s pocitem, že o názory mojí klasicky vzdělávané jezdecké generace již mnoho současných jezdců nestojí. Hned na začátku musím říci, že souhlasím s míněním předchozích autorů, že současný skokový sport je díky svému rozmachu na mnohem vyšší úrovni než tomu bylo za časů mého juniorského věku. Většina výkonů na kolbištích působí na první pohled dobře, armáda jezdců dosahuje lehké či střední obtížnosti, velká část z ní i středně těžké. Přesto, stejně jako mnozí přede mnou, nejsem s vývojem jezdeckého sportu u nás spokojen. Proč tomu tak je?

Sedmým rokem vedu Sportovní centrum mládeže a zde se setkávám s nastupující jezdeckou generací. Mám příležitost nejenom setkat se vzorkem jezdecké vzdělanosti, ale současně jej i ovlivnit. Ve SCM jsem získal následující zkušenosti.

Za prvé přes obrovské možnosti, které současná generace má v přístupu k informacím, téměř nikdo nic nečte a nestuduje. Platí to o jezdeckých učebnicích i časopisech.

Za druhé je chybou nás všech, že současná generace (a tedy i jezdecká) dospívá v prostředí, které uznává pouze výsledek. Tohle platilo dříve jen do jisté míry. Paradoxně naší výhodou bylo, že ekonomické možnosti, či spíše nemožnosti, nás nemilosrdně donutily jezdecké problémy řešit. Dnes se nikdo nechce zdržovat a něco se učit a tudíž je jeho poznání velmi mělké. 

A za další, a zde nevím jak odlišná byla moje generace a mohu mluvit pouze za sebe, mě stále ještě přivádí k údivu životospráva našich jezdců, kteří jsou bohužel příkladem těm mladým. Součástí každých jezdeckých závodů jsou divoké večírky, kde ústředními postavami jsou sportovci a to bylo pro mě vždy zcela nepochopitelné a nepřijatelné. Jezdci přece  mají druhý den podat výkon a nikoliv ohrozit leckdy mnohaměsíční úsilí celé skupiny lidí a koní.

Ale abych také přispěl s výhledem Co bude dál? či spíše Co by mělo být dál?

Zásadní problém vidím ve vzdělávání. My všichni a pochopitelně především ČJF musíme nalézt východisko z nynějšího jezdeckého modelu, který nenutí jezdce učit se jezdit. Jezdectví se po letech, i našeho usilování, zcela zaměřilo na výkon v soutěži. To je příčinou toho, že platí jenom vítězství.

Současné parkurové jezdectví se, vedle hledání vhodného koně, zcela scvrklo na otázku jak se dobře přiblížit ke skoku. Takové poznání je pro překonání parkuru jistě důležité. Z hlediska jezdectví je to však velmi málo. Je nejvyšší čas ukázat naší jezdecké společnosti i jiné cesty, které se však s úspěchem v soutěži nevylučují. Je to především cit pro koně. Cit pro jeho fyzické i psychické možnosti. Jak toho docílit?

V prvé řadě by se měla obnovit publicistická činnost ČJF, která potřebné informace přinášela formou metodických dopisů. Podoba těchto dopisů bude asi jiná než tomu bylo před lety, ale psanou informaci považuji za nezbytnou.

Dále si myslím, že by měl být nastaven školicí systém ústící ke jmenování nových autorit. Ten přes častý styk se zahraničím nezaznamenal za posledních dvacet let přínosné změny a to je trestuhodné. Školící systém musí být schopen přinést adeptům na cvičitele a posléze trenéry takové poznání, které bude možné a současně nezbytné dále prohlubovat a usměrňovat. Systém, ve kterém je oprávnění cvičit jezdce uděleno na základě jednorázové zkoušky a tím je vše definitivně skončeno, považuji za zcela nepřijatelný. To se však týká i rozhodčích a vůbec si nedovedu představit, že odborníci na všech úrovních by neměli mít zcela pravidelnou možnost, (zdráhám se použít i slova povinnost, protože chci věřit, že právě oni mají osobní zájem na svém vzdělávání), své názory diskutovat, korigovat a rozvíjet. Při těchto školeních, či diskusních forech by měli možnost své pochybnosti či poznatky ověřovat či odstraňovat i všichni další, kteří by se chtěli zúčastnit. Jen takový systém by mohl vytvořit jisté elitní prostředí, které by pomáhalo k růstu autorit. Dnes je za autoritu považován pouze ten, kdo dosáhl určité, pokud možno té nejvyšší, výkonnosti. Máme ale mnohaleté zkušenosti, že jen to k předávaní poznatků nestačí.

Na základních úrovních by se pak vše mělo soustředit na výuku v jízdě a otázky soutěžení odsunout na druhé místo. Tuto výuku v jízdě pak musí podpořit systém soutěží, který umožní úspěch právě i jezdecky poctivě postupujícím jezdcům. Nepochybuji o tom, že úspěch ve standardních soutěžích se dostaví také, ale později a bude o to trvalejší. Takový systém by vedle dobře jezdících lidí produkoval i standardně ježděné koně. K tomu je určitě nutné zabývat se termínem profesionál a potřeba rozlišit jezdce na tyto dvě skupiny již zazněla.

K nutnosti rozvíjet v jezdcích cit pro koně a jejich fyzické i psychické možnosti, mám konkrétní návrh. Problém vidím v soutěžích pro čtyřleté koně. Tomu, proč by právě ve skocích měl být kůň připraven za jedinou zimu, nerozumím. Soutěže čtyřletých jsou buď obrazem jejich neuvěřitelných schopností, či ekvilibristikou jezdců. Většinou jsou však pro koně nekorektní záležitostí.

Vytvoření vzdělávacího systému cvičitelů - učitelů jízdy, rozhodčích a trenérů, ve spojení se zavedením alternativního systému soutěží, organizací školicích a diskusních setkání na všech úrovních, považuji za jedinou a rychle proveditelnou změnu jezdecké společnosti k lepšímu.

< zpět