997. Michaela Nágrová

Většinu svého života se pohybuji v jezdeckém světě. Čtu pravidelně Jezdectví i JEZDEC, jehož diskusní téma mne také oslovilo. Minule psal Petr Eim, že by i ostatní mladí měli mít příležitost se vyjádřit. Necítím se tak stará a rozhodla jsem se popsat svůj příběh. Napadlo mne, že moje cesta nemusí být ojedinělá a že třeba mluvím i za jiné, kteří se rozhodli od základů změnit svůj život.

Už jako dítě jsem moc chtěla jezdit na koni, začala jsem se vozit na vesnici u sedláka. S organizovaným jezdeckým sportem jsem se potkala teprve na SZeŠ v Hořicích v Podkrkonoší, vlastně na jejím školním statku. Výcvik tam vedl Milan Neumann. Když to shrnu, jezdila jsem léta jen „na procházky“ a nic mi nechybělo. Drezuře jsem se začala věnovat až v Mariánských Lázních s příchodem Jana Holcbechra do trenérské funkce Jezdecké společnosti.

Můj první úspěšný kůň byl ELORUS-K, toho ještě se mnou jezdil i můj trenér a dostali jsme se až do Svatého Jiří. V řadě jiných koní na prodej přišel k nám i KOMPAS-K, toho už jsem pod Holcbechrovým vedením jezdila sama a zůstal mi. Odborně na nás dohlížel i můj tchán ing. Václav Nágr, několikrát jsme vyhráli Intermediare I. KOMPAS-K je mým hlavním koněm i na mém novém působišti v Dobřenicích. Je mou jezdeckou a trenérskou vizitkou, svým žákům mohu ledacos ukázat.

Vždycky jsem chtěla víc umět jezdit než jenom vyhrávat. Přišla jsem na to, že se musím profesionalizovat, abych mohla jenom jezdit a trénovat, a nerozmělňovat se v jiných aktivitách. Měla jsem štěstí vidět dobrou práci i venku. Tchán mi umožnil pobyt u Wolfganga Müllera, trenéra obou sester Saalbachových. To je takový základní model, představa, kterou mám před sebou.

Přišla jsem do Dobřenic, abych se osvobodila od problémů, které mi bránily soustředit se na koně a postavit se na vlastní nohy. Poslední dobou už jsem neměla trenéra a nahrazovala ho jakousi poradkyní v osobě Ing. Kristiny Fialové. Ona byla mým „zrcadlem“ a bez ní by to šlo těžko. V Dobřenicích jsem našla jak příznivé přijetí, tak zázemí k práci. Je tu kde ustájit koně a kde jezdit venku i na hale.

Poptávka po jezdeckém vzdělávání výrazně převyšuje nabídku. Vím to podle návalu klientů, kteří se mi přihlásili okamžitě, jakmile mé nové působiště vešlo ve známost. Přespolní, kam bych musela dojíždět, musím odmítat. Nově si organizuji život, dozvídám se, kolik koní dokáži svědomitě odjezdit, kolika lidem mohu dát hodinu.

Nechci se vymezovat vůči naší drezurní scéně, jenom nejsem z těch, co na koni „spěchají k ohni“. Mí koně se v pohybu občas mohou i jen tak převalovat, učím se být trpělivá. Budu potřebovat podobně laděné zákazníky, jimž hrubosti a spěch taky nesedí.

Mám v práci sedm cizích a tři vlastní. Ti moji jsou už zmíněný KOMPAS-K (Comero), RUBÍN (Rohdiamant) a AMUR (Abanos). Budu je chtít ukázat na obdélníku, abych některým našla kupce. Tuším, že půjde o „těžký chleba“. Chci se dál učit, abych se dostala do Grand Prix jako jezdec i trenér. Musím si najít vlastní cestu, ČJF mi toho v mé situaci moc nenabízí. pro mne je „Co bude dál?“ otázkou zcela zásadní, protože jde o budoucnost povolání, které jsem si vybrala.

M. Nágrová (37)

< zpět