998. Alexander Fráter

Starosti s tím „Co bude dál?“ si dělal Mudr. Alexander Fráter již před lety, o čemž svědčí i dnes překvapivě aktuální text z července 2002.

K diskuzím o koncepci české drezury.

Alexander Fráter, červenec 2002

Reiner Klimke, jeden z nejúspěšnějších jezdců v dějinách, napsal v roce 1986 ve své knize o svém koni, vítězi olympiády a mistru světa Ahlerichovi: Drezura žije z výrazu a harmonie mezi jezdcem a koněm.  Jejím cílem není, bezchybně absolvovat jednotlivé lekce. To je jen technická část. Pravý smysl drezurního ježdění není v tom, aby se lekce podařily, ale v tom, jak byly provedeny.V přímém kontrastu k tomuto pojetí jsou názory několika v jezdectví neúspěšných a nevýznamných zemí, mezi kterými zaujímáme čestné místo.

Je to zvláštní, ale naše předrevoluční jezdectví bylo flexibilnější a perspektivnější, než dnešní. Při všech omezeních daných dobou byly udržovány alespoň omezené zahraniční kontakty a doma byla jezdectví poskytována plošná podpora.

Metodické dopisy Jezdeckého svazu z oné doby sice prozrazují určité mezery ve vzdělání autorů, dané hlavně jazykovými nedostatky, omezeným přísunem literatury i po značnou dobu trvajícím násilným omezením vývoje, které se dodnes nepodařilo zcela napravit, ale dokazovaly alespoň jakousi snahu. Mohli bychom očekávat, že se situace postupně zlepší. Vytvořily se k tomu i finanční předpoklady, nesrovnatelné s minulostí. Moc se ale nezlepšilo.

Místo direktivně udržovaného pořádku došlo začátkem devadesátých let k žabomyším válkám, boji o posty a peníze, tunelům, protekci, všem nepřístojnostem, které se objevily i v jiných oblastech ekonomiky, politiky i sportu. Zájem o vývoj jezdectví byl zatlačen do pozadí, neutuchl pouze zájem o obsazování funkcí a přístup k rozhodování o finančních prostředcích.

Bohužel tyto tendence nebyly patrné jen u funkcionářů, ale i v jezdecké obci samé. Pentle, pořadí, dotace, podpory, sponzoring, zviditelňování se a lobbing začaly být důležitější než ježdění jako sport, ať už výkonnostní nebo rekreační. Oficiálním programem odpovědných míst byla podpora reprezentace a špičkového sportu. Špatně.

Pokud je někdo opravdu dobrý, postará se o sebe a své sponzory sám, jako je tomu v zahraničí a nemusí odčerpávat prostředky, kterých by bylo třeba jinde, zejména na podporu dětí, mládeže a začátečníků. Ani bych se snad neměl zmiňovat o tom, že v některých jezdecky vyspělejších zemích EU dostávají základní jezdecké organizace příspěvky i na hodiny kvalifikovaných trenérů, aby jich mohly poskytnout co nejvíc – sám mám bohužel pocit, že by to u nás ještě nešlo. Konzervativismus vedení jezdectví nebyl a přes četná upozornění není schopen zavést ani ta nejjednodušší administrativní, když už ne finanční opatření, kterými by se mohl směr k Evropě alespoň naznačit. Přiblížit se k ní si vyžádá ještě desetiletí. Současná praxe nás od Evropy spíše vzdaluje. Několik nadaných jedinců u nás leda zakrní. Uplatní-li se  v zahraničí ztratíme je, pokud jsou ke svému nadání opatřeni aspoň průměrnou inteligencí. Není to jen náš problém, v zahraničí si ovšem na rozdíl od nás tuto situaci dobře uvědomují a vědí, že je třeba se soustředit na novou generaci a dělají pro to opravdu hodně.

Nám nepochopení této situace našimi odpovědnými neprospívá. Převládá nedůvěra a tím i neochota (a snad i nevědomost) k zavádění nových soutěží pro mladé koně, stylových a podobně, kterých se vypisuje jen několik procent, zatímco v zahraničí převládají. Tyto soutěže lze pořádat až do stupně –S- a jezdectví obohacují nejen z hlediska metodiky, ale i pro diváky a sponzory.

Naše závody jsou úzce specializované – přitom by jistě nebylo problémem prosadit, aby byly v určitém poměru ke skokovým vypisovány i malé drezurní soutěže, které jsou rozhodujícím základem jezdectví a aby byly zavedeny další soutěže pro mladé koně a jezdce. KMK už dávno tomuto účelu nevyhovuje.

Bohužel úroveň cvičitelů, která by kromě přísunu začátečníků měla být druhým pilířem vývoje jezdectví, je katastrofální. Ani za to úplně nemohou – kdo má vychovávat cvičitele, když učitelé a komisaři jsou jmenováni na základě jiných, než odborných hledisek? Ve zkušebních otázkách pro cvičitele nenajdeme třetí pilíř budoucího vývoje, kterým je tzv. škála vzdělání, bezesporu dnes na světě nejlepší shrnutí požadavků na vývoj a výcvik koně v souladu s jezdcem, která platí od úrovně vstupní až po olympijskou, pro všechny jezdecké discipliny a jejich posuzování. Zahraniční rozhodčí mi prostě nechtěli věřit, že u nás stupnice vzdělání není každému známa, natož aby byla základem pro zkoušky jezdců i funkcionářů na všech úrovních.

Přetrvávající tendence stupňovat obtížnost a požadavky bez ohledu na kvalitu bohužel vývoj jezdectví brzdí a motivace, které má být takto údajně dosaženo, je falešná. Je chybné se chlubit tím, že se i junioři a začátečníci hlásí do těžších soutěží, když jsou k tomu nuceni pouze administrativně a ne na základě svých dovedností. Pak dochází k tomu, že i v mistrovských soutěžích startují dvojice, které by se tam ještě neměly ukazovat. Rád přiznávám ČJF, že se k těmto snahám staví vcelku zdrženlivě.

Účast v nižších soutěžích se zcela scestně považuje za nedůstojnou, je tendence se ukazovat raději ve vyšších s jakkoliv špatným výkonem.

Velmi bych našemu jezdectví přál, aby ve všech kategoriích bylo tolik dobrých jezdců, že by pro mistrovství republiky z nich bylo třeba vybírat, aby posuzování bylo možno založit na jak budou jednotlivé lekce provedeny, a ne na tom, zda vůbec budou provedeny.

V některých zemích byly v určitém smyslu opuštěny úlohy, včetně stupně L (se souhlasem FEI), a i když jezdec podle předepsané úlohy projede jednotlivé lekce, jak jsou mu předčítány, v  protokolu rozhodčího se jednotlivě nehodnotí, ale rozhodčí má k dispozici kolonky, do kterých píše svůj názor na provedení na bázi shora zmíněné stupnice vzdělání, harmonie, výrazu a prostupnosti. Samozřejmě se smí o neprovedených nebo katastrofálních lekcích zmínit a celkovou známku upravit, ale provedení lekcí se předpokládá a jezdci, kteří je nezvládají vůbec, do příslušné úrovně obtížnosti ještě nepatří.

Aby si skokoví jezdci nemysleli, že se jich to netýká. Obdobné protokoly jsou předepsány ve stylových skokových soutěžích, kde se potlačuje význam shozené překážky (nemluvím o klasických soutěžích, které jsou posuzovány i u nás obvyklým způsobem) a hodnotí se základní tempo, linie, styl jezdce a koně, prostupnost a jezditelnost a další kriteria, která se v průběhu soutěže i veřejně hlásí, takže konečné posouzení jednou známkou je transparentní a odpovědné. Všechny drezurní a skokové protokoly jsou určeny jezdcům a jejich trenérům, aby byly pro ně odbornou pomocí.

Požadavek harmonie, výrazu, spolupráce, prostupnosti atd. platí pro Ahlericha a Klimkeho na olympiádě principiálně stejně jako pro drezuru nebo parkur začínající dvojice. Pouhé formální stupňování obtížnostních kategorií bez ohledu na realitu způsobuje opak toho, co by bylo žádoucí. Podporuje povrchnost, nepracovitost, nedostatek sebekritiky a naopak mnohdy až troufalost a drzost, nevhodnou pro sportovce a bezohlednou ke koním.

Připomíná mi to jednoho začínajícího skokového jezdce, který ještě neprojel ani jedno –Z- bez problémů, ale hrdě se hlásil do –S-. Jeho soukromé vysvětlení bylo, že je přece lepší, když bude známým vyprávět, že nedojel soutěž –S- než že byl diskvalifikován v –Z-.

Vývoj a zrání je možno podporovat, ale ne vynucovat. Dobře míněné vidiny budoucnosti začnou mít smysl, až bude nutno zvyšovat obtížnost soutěží, protože začne být problémem rozhodovat o pořadí mezi dobrými a lepšími - místo mezi špatnými a horšími.

(Redakčně kráceno).

< zpět