9991. Pavla Loudová

Chtěla jsem se vyhnout tomu, abych psala něco o sobě, ale pro vyjádření, z čeho vycházejí mé pocity, musím uvést aspoň něco. Patřím k těm, co měli možnost zažít klasickou jízdárnu, skvělé cvičitele a trenéry, v čele s majorem Dobešem, i ty destruktivní (ale ti se dali snadno rozeznat podle vlastního přístupu ke koním). Měli jsme především na očích vzory: Ing. Františka Šemberu, Ing. Františka Jandu, Ing. Luboše Kopeckého a další.
Když skončila naše výcviková hodina, chodili jsme se dívat na ty starší a zkušenější a hltali každé slovo, co kdo řekl k práci s koňmi. Pokud se někdo z juniorů dostal na dobrého koně, musel si to nějakým způsobem zasloužit a hlavně musel aspoň něco umět, aby nedělal klubu ostudu. Zkoušky základního výcviku probíhaly v rámci klubu, první po roce výcviku - ta se skládala z teorie, přístupu ke koni ve stáji a předvedení na jízdárně v družstvu. Další zkoušku dělali již jen někteří jezdci po dalším roce výcviku a to již kromě teorie bylo předvedení drezurní úlohy Z a poloterénního parkuru Z. Kdo dobře absolvoval tuto druhou zkoušku, teprve mohl jet na závody. Zařazení do družstva, které jezdilo mladé koně, to již bylo vyznamenání. A i těm, kdo neměli závodní ambice, se dostalo kvalitního výcviku, aby měli z ježdění radost.
Mě samotnou bavila hlavně práce s mladými koňmi, ten pocit, že mi něco pod rukama (resp. pod zadkem) roste, že se ten živý tvor vyvíjí a mění. Neodříkala jsem se startů na závodech, ať to byl parkur, drezura nebo military, ale nevadilo mi koně předat talentované dorostence a těšila jsem se na práci s novou remontou. Když jsem později začala sama učit další jezdce, snažila jsem se jim vštípit do paměti, že kůň je pro ně partner nikoliv nářadí, protože kůň si nás nevybral, ale my jeho a jsme za něj zodpovědní.
To, co dnes vidím na našich kolbištích ať už jako rozhodčí, fotograf nebo jen divák, mi dost vadí. Začíná to již v subjektech - těch v posledních letech značně přibylo, ale je jich spousta takových, kde nefunguje kvalifikovaný cvičitel, natož trenér. Pak dochází k situacím, že jezdec "s odřenýma ušima" splní podmínky ZZVJ a za několik měsíců sám "připraví" někoho ke zkoušce a dotčeně se diví, že jeho svěřenec zkoušku neudělal. Když na takové jízdárně  dojde k úrazu, který je dost pravděpodobný (viz zkušenosti Gabriely Demeterové), kdo je pak zodpovědný?
Tady bych viděla jednu z cest - nový subjekt musí doložit, že má ve svých řadách cvičitele nebo trenéra, či ho v nejbližší době získá.
Druhý extrém je ve velkých stájích, kde se připraví děti ke zkoušce, půjčí se jim kůň, který už umí úlohu i parkur zpaměti a adepta přes ZZVJ přenese. A potom hurá na závody, nejlépe na koni, kterého rodiče koupí přímo ve stáji. Pak jsou vidět na parkurech obrázky, že se dítě jen drží za otěže a koník (či poník) s ostrým uzděním v hubě a zoufalým výrazem v očích pádí s dítětem od skoku ke skoku hlasitě povzbuzován trenérem a maminkou. Tragedie je, když taková dvojice vyhraje, protože je nejrychlejší, a dítě je přesvědčeno, že takhle je to správně. Že se takoví jezdci sami eliminují, protože se budou stydět, mi nepřipadá pravděpodobné. Sami se nevidí - a řekne jim to někdo?

Navrhuji zpřísnit posuzování ZZVJ, případně sáhnout po německém či rakouském modelu, a návrat stylových soutěží povinných pro držitele nových licencí. Pokud tito jezdci nebudou mít povinnost určitý počet takových soutěží s předepsaným výsledkem absolvovat, dobrovolně se do nich nepřihlásí.
Podobné je to v drezurních soutěžích, kde jezdkyně krátce po ZZVJ sedí na koni, který dříve absolvoval soutěže ST a T. Rodiče jsou rozčarovaní, že jejich dítě nevyhrálo L, ale nevidí, že jejich ratolest stojí na špičkách a přepadá ze strany na stranu. Tady pomůže postupový bodovací systém, který navrhuje Katarína Hlavová.

Přísnější ZZVJ a postupový klíč, kdy jezdec nemůže do vyšších soutěží, pokud nesplní kriteria těch nižších, jistě narazí na odpor v jezdecké veřejnosti, především té závodůchtivé, ale pokud nechceme vyrábět "rychlokvašky", musí se něco změnit.

Nejpodstatnější je ale přístup ke koni a vzory. Naučit ty mladé, že kůň je jejich partner, živý tvor, který vnímá nejen jezdcovy pomůcky, ale i nálady, že se mu musí snažit porozumět, poznat jeho možnosti. Pak snad začne mizet přetěžování koní, nepřiměřené tresty a podobné nešvary. V tomto směru se ale musí změnit i chování špičkových jezdců, protože ti jsou vzorem. Pokud omladina vidí u svých vzorů veřejně tolerovanou hrubost, považují to za normální nebo dokonce i následováníhodné. Chovají se pak stejně. 
Další skupinou jsou majitelé koní, kteří chtějí za každou cenu výsledek. Hlavně ti by měli vzít na vědomí, že pomalý postup má delšího trvání, že se dobrých výsledků dočkají a budou si je užívat déle, pokud nebudou spěchat.

U všech pak potřebujeme vůli něco změnit a dál se vzdělávat, číst odborné publikace a články, využívat návštěv zahraničních trenérů, když ne s koňmi, tak osobně, sledovat práci těch druhých. Těžko může někdo i jen lonžovat koně dobře, když neviděl, jak to má vypadat. Absence diváků při klinice letošního FEI Testu byla docela smutná.

Sama mám štěstí na lidi, kteří se chtějí učit, ale setkala jsem se i s názorem: "Dvacet let jezdím stejně, nevím, proč bych to měla měnit." Pokud všichni nebo alespoň většina lidí okolo koní nezmění svůj přístup, nezmění se nic a pojedeme dál ve vyjetých kolejích a jezdci i majitelé koní se budou dál honit jen za výsledkem a trpět tím budou koně.

< zpět